Česky

Božidar Nagy

IVAN MERZ

UKAZATEL CESTY SOUČASNÉMU POKOLENÍ

Krátký životopis

POSTULATURA PRO BEATIFIKACI IVANA MERZE

Záhřeb, 2003

Překlad: Ing.  Ivan Lebar

Korektura textu: Mgr. Marie Očenášková

PŘEDMLUVA

Poté, co byl ve Vatikánu 20. XII. 2002 dokončen postup na prohlášení Ivana Merze za blahoslaveného a vzhledem k jeho brzké beatifikaci, kterou očekáváme v roce 2003, zveřejňujeme tuto krátkou ukázku jeho života a působení. Podtitul publikace »Ukazatel cesty novému pokolení« určil kardinál Franjo Kuharić, který těmito slovy pojmenoval našeho Ivana ještě v roce 1973, majíc na zřeteli jeho postavu světce a vzkaz, který nám Bůh zasílá skrze jeho svatý život.

Prohlášením jednoho z oblíbených Božích služebníků za blahoslaveného je velkým darem národu a místní Církvi. Abychom mohli důstojně přijmout tento dar, je zapotřebí duchovně se připravit. To zahrnuje nejdříve se seznámit s životem a dílem budoucího blahoslaveného a s jeho poselstvím. K tomu má tato krátká Ivanova biografie posloužit. O ctihodném služebníku Božím Ivanu Merzovi byly sepsány čtyři velké životopisy, dvě doktorské disertace a množství článků, studií, esejů a básní. Z tohoto krátkého životopisu není možné získat úplný náhled na bohatství duše, života a díla toho »zázraku milostí Božích«, jak pojmenoval našeho Ivana kardinál Franjo Kuharić (10. V. 1982). Proto zainteresované čtenáře odkazujeme na knihy Ivana Merze a ostatní publikace, které byly o tomto mladém apoštolu našich dnů zveřejněny a jejichž soupis je uveden na konci tohoto životopisu. Věříme, že poté, co se seznámíte se svatou postavou ctihodného služebníka Božího a brzy blahosloveného Ivana Merze a jeho vzkazem, budete souhlasit s tvrzením, které o něm řekli jeho mladí přátelé a následovatelé, když mu na hrob položili věnec s nápisem: DĚKUJEME TI, ORLE KRISTŮV, ŽE JSI NÁM UKÁZAL CESTU K »SLUNCI«!

Záhřeb, 2. II. 2003

POSTULATURA PRO BEATIFIKACI IVANA MERZE

Panorama Banja Luky

Dětství a mládí

V Banja Luce od roku1896 do roku 1914

Ivan Merz v základní škole

Ivan Merz se narodil 16. prosince roku 1896 v Banja Luce. Otec, povoláním důstojník rakousko-uherské monarchie, zde sloužil jako přednosta železniční stanice. Od nejútlejšího věku ho jako jedináčka obklopovala velká rodičovská láska. Měl bezstarostné a šťastné dětství a mládí. Od rodičů přijal slušnou měšťanskou výchovu, která však byla bez zvláštního křesťanského podkladu. Rostl v liberálním prostředí. Základní školu začal v Banja Luce, 2. a 3. třídu navštěvuje v Prijedoru, kam byl otec kvůli službě dočasně přemístěn. Pak navštěvuje školu v Banja Luce, kde také studuje na gymnáziu. Maturoval s vyznamenáním v roce 1914 ve věku pouhých sedmnácti a půl let.

Na jeho náboženské orientaci, která se začala rýsovat už před koncem studia na gymnáziu, měl zásluhu jeho profesor na gymnáziu, vzorný katolický laik Dr. Ljubomír Maraković. Přez literaturu a umění směřoval Ivana k morálním a náboženským hodnotám. Byl mu opravdovým vůdcem v jeho mládí. Už v zralém věku o něm Ivan napsal: “Katolík laik zachránil mě pro věčnost.” Ivan hodně čte, zvláště hodnotná literární díla.

Soukromě se učí francouzský a anglický jazyk. Učí se hrát na klavír a housle. Měl nadání i na kreslení. Aktivně se zabývá i sportem. Hraje tenis, jezdí na kole, zabývá se gymnastikou, šachem, bruslením, bowlingem.

Báseň mládí

Ivan Merz, student gymnázia

Je jen málo lidí, dokonce i mezi většinou Božích vyvolených, jejichž duševní vývoj a výstup směrem k Bohu bychom mohli sledovat tak zblízka, jako je to v případě našeho Ivana Merze, a to díky jeho rozsáhlému deníku. Začal ho psát na podnět svého profesora Dr. Marakovića v sedmnácti letech a pokračoval v něm až do zralého věku. Ve svém deníku Ivan popsal každé zachvění svého mladého srdce, všechny intelektuální a morální bouře a vichřice, skrze které prochází mladý člověk ve svém růstu; sledujeme ho na každém kroku jeho vzestupu k životním hodnotám a k Bohu. Mnohý mladý člověk poznal na stránkách jeho deníku sebe. Našel zde toho tolik společného, co mu vlilo důvěru a statečnost, aby se nezastavil při hledání Pravdy, Dobroty, Krásy a Lásky, které Ivan nalezl v Ježíši Kristu. V tomto krátkém a stručném popisu Ivanova života přinášíme pouze některé významné úryvky z jeho zajímavého a rozsáhlého deníku, které nám umožňují alespoň na okamžik pootevřít svatyni jeho duše, kterou čím dál tím více naplňovala Milost. Rozsáhlejší části jeho deníku čtenář najde v jiných Ivanových životopisech. Ivanovy texty z deníku o zážitku jeho první mladistvé lásky, zamyšlení o ženě, manželství, rodině, jsou zveřejněny ve zvláštní knize „Láska a čistota“ FTI, Záhřeb 2002. Část těchto textů se nachází ve druhém sešitě „Materiálu pro beatifikaci“ v kapitole „Mladý Ivan Merz přemýšlí o lásce“ – str. 102 až 127

Na začátku svého deníku Ivan uvádí zvolání „Ať žije umění!“ Tím poukázal na své nadšení pro hodnoty, které dominovaly jeho duši v prvních letech mládí.

Bývalé železniční nádraží v Banja Luce, ve kterém bydlela rodina Merzových (levá část budovy). Ivanův otec byl přednosta stanice. Budova tohoto bývalého nádraží je dnes přestavěna na uměleckou galerii.

Jako motto deníku uvádí Ivan verše z Byronova díla Manfred:

Tak velké plány v mládí měl jsem též:

Ivan Merz, student gymnázia v Banja Luce

vlastního ducha stvořit jiných duchem,

pochodní národům a stoupat výš

nevím až kam a vysoko…

Kromě toho, že tyto verše vyjadřují mladistvý idealizmus, mají v sobě i něco prorockého; jsou vyjádřením nejasného tušení onoho poslání, které Ivanu určila Boží prozřetelnost. Za života, a zvláště po své smrti, Merz prostoupil tolik srdcí svým srdcem, ukázal mnohým „cestu k Slunci“, tj. k Ježíši Kristu, a teď je na cestě, aby „zasvítil národům” z oltářů katolických kostelů jako blahoslavený a svatý! – V pokračování přinášíme několik úryvků z deníku, které Ivan zapsal před maturitou.

Bože, jak velký je vesmír!

Z gymnaziálního Deníku

Ivan Merz, maturant v Banja Luce, rok 1914

Banja Luka 2. III. 1914 – Ve fyzice jsme mluvili o rychlosti světla… Bože, jak velký je vesmír: vše svítí, všechno se pohybuje dokonale přesně, vše je velké, nekonečně velké. Hvězdy cestují skrz prostor, vše je nesmírné v tom mohutném prostoru. Naše země letí také jako drobeček a otáčí se… A ten celý vesmír, to co je vidět a není vidět, to co je slyšet a není slyšet, kdo řídí to divadlo, kdo je ten obdivuhodný Duch, který to obsahuje? ON je to.

26. IV. 1914 – Čím více se seznamuji s katolictvím, tím více vidím, že je nevyčerpatelné. Už si přeji přijmout Jeho Tělo, účel a poslední příčinu lidského rodu. Jak velká je Jeho Láska, když On, Nesmírnost, kterou nemůžeme pochopit, On který řídí vesmír a každé stéblo, a který zná a dívá se na hádání lidského rodu, dává nám, maličkým i nicotným, Sebe

Ivan Merz se zajímal o umění, literaturu a četl mnoho hodnotných knih

k pokrmu?

11. VII. 1914 – Finis finaliter. Maturoval jsem. Zbavil jsem se starostí, ale… v poledne jsem plakal. Sám nevím proč? Nový krok. Dětství minulo. Začínají velké povinnosti. Ideály se stávají reálnými dotazy. Mine i život.

30. VIII. 1914 – Pokušení zaútočí hrozivě, ale modlitba mě zvedá. Ve svatyni, nad svatyni (R.Tagore), v mém srdci je víra neoblomná. Je i skepse. Věčný je boj… Budu se snažit, abych šel na zpověď před odjezdem (do Vojenské akademie), a abych přijal Tělo jako občerstvení do budoucího života.

Odchod do světa

Ve Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě

Ivan Merz, kadet na vojenské akademii roku 1914 ve Vídeňském Novém Městě

Po maturitě nastupuje Ivan na podzim roku 1914 do Vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě. Rodiče si přáli, aby se stal důstojníkem jako otec. Ivan ale pro vojenskou službu neměl ani vůli, ani smysl. Vydržel v akademii pouze tři měsíce. I přesto byl ten čas užitečný, neboť se seznámil s veškerou morální bídou mnohých lidí. Z deníku je jasně vidět, jak ho svět víry, jako protiklad morálnímu zlu, které Ivana obklopovalo, čím dál více přitahuje.

Z Deníku ve Vojenské akademii

Vídeňské Nové Město, 21. IX. 1914 – Vypadá to, že moje víra ochabuje. Myšlenka na ono krásné, na zbožný život, jako by usínala… Zpověď, kterou bych si tolik přál, zde jako by nebyla. Tělo Páně nemohu přijímat…

25. X. 1914 – Všechno míjí! To teď cítím celou duší. A možná mi každý následující okamžik může přinést ošklivou myšlenku: boj těla s duchem. Celý život je takový boj mezi dvěma prvky a tímto bojem se přimykáme Ideálu našeho života: Svrchovanému. Bože, Bože svatý, dej mi síly, abych se pomodlil, abych se dorozuměl se svým Stvořitelem, se Stvořitelem všech krásných zákonů v přírodě, s Pánem nesmírných třpytících se hvězd, s věčnou Pravdou! “Modlit se znamená věřit.” Já věřím v Pána Boha všemohoucího, věřím, že On je dokonalý Duch ve svobodě vůle a velikosti…. V modlitbě se s Ním mluví a On tak úžasně pěkně odpovídá, že člověk myslí, že dýchá vzduch z výšek. Ten rozhovor s Nejvyšším, to spojení, uznávání Nejvyššího, to je víra. Ale víra je bez modlitby mrtva… Bůh je duchovní bytost. A vzhledem k tomu, že my jsme tělesní, je myšlenka na Boha tělesně duševní. Abychom mu rozuměli, stal se Emanuelem, nám podobným. I my se k Ježíši můžeme modlit a ta modlitba je mnohem snadnější, neboť Ježíš je nám bližší.

19. XII. 1914 – Když slyším, že se ošklivě mluví, když se i do mojí duše zatáhnou ošklivé obrazy, vždy beze změn vidím obraz Madony s Dítětem, onen krásný a majestátní výraz, onu koncentraci všeho vznešeného.

22. XII. 1914 – Končím deník a doufám. Prosím Svrchovaného, který určil cestu slunci a hvězdám, směr každému stébélku a úkol každému mravenci, aby i mně od teď ukázal cestu k Čistotě, velkému umění, všemu Nejvyššímu a Věčnému. Ať se znovu a znovu probudí Faust, který zde jakoby usnul.

Student ve Vídni

Začátkem roku 1915 odchází Ivan na studium do Vídně. Kvůli matce se zapisuje na práva, ale přitom navštěvuje i přednášky z literatury. Ve Vídni se mu velice rozšiřují kulturní obzory. Hodně čte, navštěvuje divadlo, koncerty, operu. Z deníku tohoto období lze rozpoznat, že je to doba jeho největších vnitřních bloudění a hledání. Trápí ho problém lásky. Vzpomínka na první mladistvou lásku ke Gretě je stále ještě živá. Doléhají na něj i náboženské problémy, ale při vší pochybnosti chce věřit. Cítí v sobě velkou touhu po morálním zdokonalování. Zvláště je nadšený z Goethova Fausta a jeho hledání konečné pravdy.

Palác rakousko-uherských císařů Schönbrun ve Vídni

Panorama Vídně

Z Deníku

Vídeň, 17. I. 1915 – Moje modlitba teď směřuje k Neposkvrněné: Ať mě v tomto městě doprovází na každém kroku! Každá moje chůze a krok ať jsou nasměrovány ke krásnému!

27. I. 1915 – V neděli je Přijímání. Nemohu pochopit, že Kristus, Bůh-Stvořitel, Ten, ke kterému vše tíhne, kterého člověk cítí ve snu a v bdělosti, Ten silný a všemocný, který dal pohyb vesmíru, Ten, který bdí nad každým stéblem a nad každým červíčkem, že Kristus, kterému proráželi hřeby skrze nohy a ruce, na kterého plivali, Ten, který oživoval mrtvé a miloval děti a při vlastní smrti zatemnil slunce a otřásl zemí, že Ten bude můj, že bude se mnou rozmlouvat, s člověkem, kterého jenom já pořádně znám. Podle toho vidím, že je to On, neboť v tom ukazuje svou nezměrnou lásku.

10. III. 1915 – Život nám musí být obětí, aby mnoho hezkého ani neuzřel.

17. V. 1915 – Život je pro mě veliký otazník. Ze dne na den se ztrácí moje dětská víra. Schází mi ono dřívější rozlišování mezi dobrem a zlem…. Nejsou všechny tyto názory o světě pouze předsudkem? A vždy takto žiji a ptám se. Uznávám, že existuje jenom to, co vidím před sebou… Existuje Bůh anebo neexistuje? Skutečností je, že On existuje, že ho cítím kolem sebe, v sobě, tady, zde, tam, všude. Jeho melodie udržují a naplňují celý Vesmír. Každý člověk cítí dech něčeho většího a věčného…. Tedy Bůh existuje… A Ten, kterého my kolem sebe cítíme, rozum přichází na to, že je věčný, ke kterému duše nechtě tíhne, ten zajisté bude Spravedlnost. Tím přicházíme k osobnímu Bohu. On existuje a já pevně věřím, i v nejsilnějších okamžicích pokušení a pochybností, že On je jediný věčný, velký Bůh. Když on existuje, už z toho plyne, že náš život má smysl… Ale nestačí pouze věřit. Naše víra musí být systémem, musí být ukazatelem cesty životem, abychom nečinili proti principu spravedlnosti a věčnosti. Náboženství dávají systémy. A já říkám: “Aut catholicus aut nihil.” (Buď katolík, anebo nic). V tomto pohledu ve mně nikdy neexistovala ani nejmenší pochybnost. Vím a cítím, že je katolictví jediná pravá víra (pokud víra vůbec existuje). O jiných jsem si nikdy ani nemyslel, že by byly lepší než katolická. Takže jsem v duši katolík, ale onen původní člověk ve mně, onen Faust, který nemá výchovu ani předsudky, mě táhne v touze dolů a působí ve mně to, že o všem pochybuji.

23. IV. 1915 – Milí rodiče mi gratulovali k svátku. Svrchovaný ať jim požehná! I když pochybuji o Nejvyšším, o Dobru a o veškerém mém myšlenkovém světě, je ve mně neochvějná láska a shovívavost vůči rodičům, cítím ji tak živě a ona mi svědčí o tom, že láska duše, Bůh, není utopie, že tohle všechno existuje, že je člověk doopravdy idea, která tíhne ke svému zdroji.

V očekávání odchodu na vojnu

V létě roku 1915 byl Ivan povolán do vojenské služby. Čekaje na odchod, pobývá u rodičů v Banja Luce. I nadále hodně čte literární díla. Svědomitě vede deník. Ve světle víry pomalu chápe řešení mnohých otázek. I nadále cítí touhu k zdokonalování své duše a svého charakteru. V tomto období činí důležitý krok ve svém duchovním životě. – Na svátek Neposkvrněného Početí Blahoslavené Panny Marie 8. XII. 1915 slavnostně slíbil čistotu až do manželství. Tím slibem se vědomě zavázal, že nebude hřešit proti 6. a 9. Božímu přikázání.

Z deníku

Sarajevo, 25. X. 1915 – Vynikající jsou některá místa z Janova evangelia o Příjímání. U poslední mše jsem o nich hodně uvažoval a tak se do nich vžil, že jsem doopravdy mysticky cítil proměňování, a že je vněm přítomen Kristus, kterému se musíme klanět.

Banja Luka, 12. XII. 1915 – Jsem smířen, možná navždy, s přírodou. Ženský prvek v mém životě odehrál roli, kterou musel. Se ženami zde nemám více co do činění. Nebudu se zamilovávat, mohlo by se to zvrhnout do smyslnosti. Ostatní ženy ať hrají v mém životě roli mužskou, zvláště jemného mužského přítele. Ale je mi hrozně, když pomyslím, že se vždy budu muset pohybovat ve společnosti plné smyslnosti. Před několika dny jsem slavnostně slíbil Blahoslavené Panně čistotu až do manželství. Možná to potrvá i do smrti.

23. I. 1916 – Chtěl bych být pokorný! Velice pokorný! Veškerou onu přirozenou pýchu zničit a pokorně tíhnout za pravdou, pouze pro tu samou pravdu…

28. I. 1916 – Pozoruji, že jsem velice vzdálený od jakékoliv dokonalosti. Hodně mě to bolí. Namyšleně se domnívám, že dávám dobrý příklad, ale vidím, že jsem křesťanem pouze jazykem a ne skutkem. Křesťanství mi ještě neproniklo do krve. Není nic těžšího, než být dobrým křesťanem… Celý život je proti mým přáním. Slabost, slabost a věčná slabost. Měl bych se déle modlit k Bohu, abych neztratil ono mystické spojení s ním, abych ho pocítil v každé myšlence, při každém pohledu a u každé práce. A takto se pomodlím ráno a večer, vlastně myšlenky automaticky vyslovují svatá slova. Měl bych denně, alespoň půl hodiny číst Evangelium, uvažovat o tom, a potom si v poledne po Zdrávas Maria představit některé transcendentní věci a tak celý den, celý život pobývat v tom mystickém světle, tvoříc ze své duše mistrovské dílo a hledaje Pravdu – Smysl.

24. II. 1916 – Velice miluji ticho a klid, mohu přemýšlet, mohu myslet na mysterium Eucharistie, zapadat do nehybného úžasu, mohu se dlouho modlit… Krásnější je to v samotě. Milejší je zapadnout do tmavého kostelíčka a za třpytu věčného světla, při posledních slunečních paprscích se potichu modlit růženec a obdivovat, věčně obdivovat Eucharistii, tu zář, tu velikost, tu nezměrnou Lásku…

28. II. 1916 – Před odchodem na vojnu ještě napíšu nějakou větu. Tím končím tento deník, kterým jsem chtěl vychovávat svůj vnitřní život a ze své duše vytvořit mistrovské dílo. Cítím, že jsem ještě hodně daleko od cíle…. Byl jsem včera na Přijímání, a tak jsem vesel a spokojen, takže, zdá se mi, nikdy nebudu smutný, i kdyby mi bylo těžko… Člověk je zde pouze cestovatelem, jeho pravé určení není zde, na této zemi, on je vybrán pro něco víc.

Městská radnice ve Vídni

V první světové válce

Ivan na vojně, účastník důstojnického kursu

V únoru roku 1916 odchází Ivan na vojnu a po důstojnickém školení je poslán na italskou frontu, kde zůstává do konce války. Jak prožíval válku a její hrůzy, je nejlépe vidět z jeho deníku, který se mu podařilo vést i na frontě. Hledě denně smrti do očí, podroben strádáním všeho druhu, se Ivanův pohled na svět prohloubil. Pochybnosti a kolísání mizí při setkání s utrpením a smrtí. Křesťanská víra se zjevuje Ivanovi jako jediná hodnota, která vítězí nad vším zlem, které Ivan kolem sebe pozoroval a prožíval. Před koncem války psal Ivan svému otci tato významná slova: „Jsem vděčný Bohu, že jsem se zúčastnil války, neboť válka mě naučila mnohému, co bych si jinak nikdy neuvědomil. Živě si přeji, abych se zase stal svobodným, a abych uspořádal svůj život podle toho, o čemž jsem pochopil, že je správné.“

Z válečného deníku

Graz, 18. III. 1916 – Je velmi pravděpodobné, že i já půjdu na frontu. Upřímně řečeno, smrti se

Bolzano (Bozen) v severní Itálii, kam Ivan docházel do kostela z okolních hor, kde pobýval na bojišti za první světové války. Zde dostal známé jméno »Bojovník z bílých hor«.

nebojím, vždyť tam nahoře je ono pravé carství. Jenom jsem se ještě nesmířil s myšlenkou, že tam doopravdy půjdu, a nejsem si vědom toho, že vedu ctnostný život…. Vždyť jsem byl proti válce. Všechny lidi bych nejraději poobjímal a usmířil mezi sebou.

Graz, 27. III. 1916 – Právě teď potřebuji duševní sílu, potřebuji čerpat z nevysychajícího pramene Lásky, z oné všemocné síly Eucharistie, která naplňuje duši světlem, které je světlejší než den, která ji proměňuje v duševní spokojenost, která uklidňuje v pocitu něčeho neznámého a nezměrného. Všemi silami bych chtěl znovu k tomu prameni. O, Deus, adiuva me! (Ó Bože, pomoz mi!)

Ivan na vojenském školení v Grazu (horní řada, druhý zprava, označen kruhem)

Mürzzuschlag, 26. VIII. 1916 – Nicméně, nejdůležitější otázka pro člověka je problém smrti. A tento problém mě má teď nejvíce zajímat, neboť bych za dva měsíce už mohl být daleko od pozemských nadějí. Vlastně teď vidím, že můj život nemá pevný podklad. Vytvořil jsem si svoje plány o budoucím životě, o budoucím pozemském štěstí, a teď si nemohu představit, že bych mohl brzy zahynout. A tato úvaha mě občas přivede na myšlenku, že bych musel dále myslet na smrt tak, abych v každém okamžiku svého života byl na ni připraven. A co je ona? Takto si ji představuji: odejdu na frontu, zasáhne mě nějaká kulka při hromadném dobývání útokem (ach, Bože, na koho budu útočit!) a já se zhroutím mrtev. Tak všechny naděje, všechny ideály přestaly existovat a zem a hvězdy nadále spěchají. A duše? Musím přestat s psaním, i když v některých okamžicích vidím onen krásný přechod z tohoto hrozného omezeného světa v tu dalekou šíří. Jindy o tom.

Zingarella, 18. V. 1917 – Bolest, utrpení, pohled na tisíce znetvořených mrtvých a utrápených lidí, zajisté smývá z člověka vše pomíjivé a velkou energií mu přímo sugeruje smysl života. To málo bolestí, co jsem přetrpěl, ten první strach před střelami z pušek a střepinami, na cestě k brigádě zněla mi vždy Pánova slova: „Proč se bojíte, cožpak ještě nevěříte?“ Tak proč se bát? Vždyť On nahoře už ví, co se mnou bude, On mě nekonečně miluje, a ví, zda je pro mě lépe, abych zahynul, nebo abych dále žil. Vždyť čeho se bát, když On určuje moje cesty! Má se žít a Jeho věčně chválit a ne se starat o nebezpečí smrti.

Na italském bojišti v první světové válce

Monte Rasta, 5. X. 1917 – Podivné jsou cesty člověka. Kdo ví, zda zůstanu na živu? Odejdeme do Korutan, odkud začne útok. Bůh vede osud národa; On ví, co je pro mě nejlepší. Budu spokojen se vším a přijmu vděčně vše, co mi přisoudí. Pokud se rozesmutní moji rodiče, pomine i ta bolest. Copak naše vlast není »slzavým údolím« ? Uvažuji: jak jsou šťastni lidé v klášteře, kteří se mohou vždy zabývat modlitbami a dobrými skutky; kde člověk nemá svobodnou vůli, ale dělá tak, jak druzí určí. Abnegatio sui ipsius (zapření sebe samého) a ponoření jedné duše do všech, tak že ona sama na sebe zapomene… Pronásledují mě přání, podlamuje mě boj a nestálost… Kdy přijde čas věčné slávy, věčného vykoupení? Kdy uvidíme vzkříšeného Beránka a zář jeho věčně krásné Matky, která se rozprostírá nad všemi světy. Kdy budeme sjednoceni ve zpěvu nebeských kůrů, kdy se obklopeni Božskou září ztratíme ve věčném zpívání Sanctus, Sanctus, Sanctus?

Fonzaso, 5. II. 1918 – Nikdy nezapomenout na Boha! Neustále usilovat o sjednocení s Ním. Každý

Ivan, (uprostřed s bílou čepicí na hlavě) jako vůdce vojáků na bojové pozici

den – nejlépe svítání – použít pouze k přemyšlení a modlitbě, podle možnosti v blízkosti Eucharistie nebo při mši svaté, Ta hodina má být pramenem dne, v té hodině má člověk zapomenout na celý svět, aby vytlačil všechny světské starosti, veškerou nervozitu života, aby byl klidný jako v kolébce. V té hodině se musí stvořit plány pro budoucí den, zde se přemýšlí o vlastních chybách a prosí o milost, aby se zvládla veškerá slabost. Bylo by hrozné, kdyby pro mě tato válka neměla žádný duševní užitek! Nesmím žít tak, jak jsem žil před válkou. Musím začít nový, obrozený život v duchu nově pochopeného katolictví.

Ivan, důstojník v době první světové války

Vídeň, 9. IV. 1918 – A co budu já? To je těžká otázka, která mě trápí už delší čas. Zajímá mě literatura a umění, i když teď už z nich nemám takové potěšení… Na tomto světě jsme pouze provizorně… za chvíli tu nejsme, a tento život má smysl jenom tehdy, je-li přípravou pro další. Tak je to i se životem národa a lidstva… Je pravdou, že písemnictví není vše. Literatura, umění jsou pouze detaily v tom velikém díle: v Království Božím. Všechny profese mají před Bohem stejnou hodnotu, jenom se musí pracovat podle Jeho Vůle… Být praktikujícím katolíkem musí být mým cílem… Bože můj, osviť mne, abych brzy dospěl k pevnému rozhodnutí! Všude ať se koná Tvá vůle, neboť jsme zde jenom cestující a v naší pravé vlasti se nebude nikdo tázat, zda jsem byl profesor nebo zedník. Ale něčím se má být!

Fontanel, 20. V. 1918 – Sanitáři pronesli pod oknem na nosítkách krví zalitého kuchaře. Je přikrytý dekou. Obličej má rudý, rudý, rudý – krev, krev, krev, až nebylo možné poznat rysy obličeje…. Mysterium vitae – krví zaplaven člověk. Od Adama to dodnes protrpěly miliony lidí a protrpí do soudného dne…

Scéna z italského bojiště v první světové válce (foto Ivan Merz)

Fontana Secca, 28. V. 1918 – Královna máje ať mi promine, že na ni tak zřídka kdy myslím. Bože, Bože, více mystického světa!

Solarol, 13. VII. 1918 – Před několika dny jsem viděl kněze. Nejraději bych políbil ruce, které držely Krista… Ó Bože, kdybych už byl u Tebe! Nejlépe by bylo, abys plamenem svého Milosrdenství spálil parazity hříchu, kteří se zatáhli do mojí duše, a ať dobrý a svatý vstoupím do Tebe, anebo alespoň, abych byl v životě inspirován svatou radostí a nadlidskou vůlí. Snadno je psát, ale těžké je svatě žít!

Scéna z italského bojiště v první světové válce (foto Ivan Merz)

Solarol, 4. VIII. 1918 – Nejšťastnější den by byl, kdyby se otec a matka stali křesťany, kdyby se naše rodina stala katolickou…

Před koncem války 23. VIII. 1917 psal Ivan otci z fronty tato slova: »Jsem vděčný Bohu, že jsem se zúčastnil války, neboť mě válka naučila mnohému, co bych jinak nikdy nepochopil. Živě si přeji, abych se znovu stal svobodným a dal do souladu svůj život s tím, o čemž jsem poznal, že je správné. «

K jakým zjištěním Ivan došel v době války při setkání s každodenním utrpením a v nepřetržitém kontaktu se smrtelným nebezpečím, ukázal jeho další život. Mnoho lze usoudit z jeho deníku, z něhož je jasně patrné, že Bůh a katolická víra od nynějška postoupili na první místo v jeho duši.

Studium ve Vídni a v Paříži

Zápal pro nekonečné výšiny

1919 -1922

Ivan Merz student ve Vídni

Po konci války Ivan pokračuje ve studiu ve Vídni. Studuje to, co si dávno přál: literaturu, romanistiku a germanistiku. Válka pozitivně ovlivnila vývoj Ivanovy osobnosti. Ivan je naprosto přesvědčen o pravdivosti víry a jeho duše teď čím dál tím více vystupuje k Božím výšinám. V této době, po tom co vykonal liturgické duchovní cvičení, začíná jeho zájem o liturgii. Je aktivním členem spolku „Chorvatsko”, který shromažďuje chorvatské katolické studenty ve Vídni a připravuje je pro jejich apoštolskou práci ve vlasti. Na jedné schůzi vyslovil známá slova: „Základem našeho života musí být naše obrození v Kristu, na to vše ostatní samo od sebe navazuje.“ Ivanovi rodiče se mezitím přestěhovali z Banja Luky do Záhřebu.

Z Deníku

Záhřeb, 26. IX. 1919 – Včera byl nejvýznamnější den v mém životě. Vykonal jsem deváté sv. přijímání k slávě Přesvatého Srdce Ježíšova a věřím, že budu hledět na hlubiny Přesvaté Trojice. Tuto nezměrnou Kristovu lásku si zde musím alespoň nějak zasloužit, tak s Boží pomocí budu hledět, abych na díle posvěcení pokračoval co nejsilněji.

Vídeň, 5. IV. 1920 – V St. Gabrielu u Mödlingu jsem strávil dobu od popeleční středy dodnes. Byly to moje nejkrásnější Velikonoce: prožíval jsem umělecký odlesk velkých událostí – Kristovo umučení a jeho Vzkříšení – vpravil jsem se do liturgického umění… Liturgie je největší umělecký výtvor, který na světě existuje, a přitom je to ústřední umění, neboť ukazuje život Kristův, který je středem dějin…

Vídeňská katedrála sv. Štěpána

Vídeň, 1. V. 1920 – Duševně jsem nejproduktivnější, když překonávám překážky, nebo když trpím. Do teď jsem trpěl a překonával překážky (válka, hlad), neboť mě Prozřetelnost do té situace postavila. Tehdy jsem rád trpěl. Ale ještě jsem se nedopracoval do takových výšek, abych vlastní vůlí vybral dokonalejší cestu: cestu utrpení. Vystoupil jsem na určitou úroveň a teď mě na ní síla vytrvalosti drží. Ale ve mně je vzlet k nekonečným výškám, žár k ryzímu objímání Syna a Otce a Ducha, a k tomu lze přijít pouze disciplinovaným, prozíravým ovládáním sebe sama.

Záhřeb, 14. X. 1920 – Materiálně mi možná nikdy v životě nebude tak dobře. Vše mi jde podle přání. Mohu se každého večera osprchovat, ležet na čisté podlaze, vstát v 5 hodin ráno, odejít na sv. Mši a často přijímat přesvatou Eucharistii… Problém kříže teď mohu teoreticky studovat a dej Bůh, abych teď sobě vytvořil tak silný základ, abych v praxi pod křížem obstál.

Pokračování studia v Paříži

Ivan, student v Paříži

Prostřednictvím jezuity otce Miroslava Vanina dostává Ivan stipendium z Francie a ještě se dvěma kolegy odchází na podzim roku 1920 do Paříže, kde pokračuje ve studiu literatury na Sorboně a na Katolickém institutu. Kromě studia Ivan shromažďuje podklady pro svou dizertaci. Ve svém volném čase aktivně sleduje francouzský katolický život. Přichází do kontaktu s mnoha katolickými intelektuály a konvertity. Dvouletý pobyt v Paříži znamenal pro Ivana jedno veliké kulturní a duchovní obohacení. Ivan v Paříži vede velmi hluboký náboženský život. Jako člen charitativního spolku Sv. Vincence z Pauly se stará o jednu chudou rodinu na pařížské periferii. Z toho času pochází jeho známá pařížská rozhodnutí pro zdokonalování života. Deník z pařížského období není rozsáhlý. Jen tu a tam zapisuje něco, co ho zvláště dojalo. Rád navštěvuje kapli benediktinek v ulici Monsieur, duchovní centrum Paříže, kam přicházejí mnozí francouzští intelektuálové, z nichž někteří se zde i obrátili. Zvláště ho dojala obláčka jedné benediktinské novicky, dcery generála, o čemž zanechal dojemný popis ve svém deníku. Málem prorocky Ivan předvídal její klášterní život. Tato řeholnice prožila sedmdesát let v klášteře a teprve ke konci života se dozvěděla o Ivanu Merzovi. (Rozsáhlý popis jejího života přinesl Hlas postulatury v roku 1980, 1991 a 1994.) Zde je několik vět z Ivanova deníku o této události:

Pohled na Paříž, kde Merz studoval od roku 1920 do roku 1922

Paříž, 4. XI. 1921 – U benediktinek jsem byl přítomen obláčce novicky. Liturgie je obdivuhodná…Umírá světu, stává se strunou, která na věky bude zpívat slávu Boží. Hořet bude jako oheň a vejde jako moudrá panna se zapálenou svíci do manželského domu Snoubence. Má se zapomenout na celý svět a všechny síly koncentrovat v práci pro Ježíše. Zapomenout na přátele, plány, všechno, zmizet ze země, vyhořet, abych doopravdy vešel s co největším počtem bližních tam, kde nás čeká Otec, Syn, Blahoslavená Panna Maria v Duchu Svatém, apoštolové, mučedníci, andělé, panny, Toma, Mahnić, Rogulja – všechny ony nekonečné světy Apokalypsy.

Pařížská katedrála Notre-Dame

Bazilika Srdce Ježíšova na Monmartru v Paříží. Votivní kostel francouzského národa.

O Ivanově intenzivním náboženském životě v Paříži se dozvěděli i rodiče, kteří s tím nebyli spokojeni. Rozvinula se tak velice zajímavá korespondence mezi ním a matkou, zveřejněná již v jeho dřívějších životopisech. Matka si přeje, aby syn žil jako druzí, a Ivan jí v dopisech vysvětluje a ospravedlňuje svoje postoje, dokonce si přeje rodiče povzbudit ke hlubšímu náboženskému životu. Upozorňuje je, jak je tento život krátký, že je pouhou přípravou pro věčnost a že se proto musíme co nejlépe připravit na druhý svět. V jednom dopise své matce uvádí onu známou větu, která prozrazuje jeho životní cestu: „Víš, že mě můj život na Univerzitě ve Vídni, pak válka, studium a nakonec Lurdy úplně přesvědčily o pravdivosti katolické víry, a že proto se celý můj život pohybuje kolem Krista Pána.“ V jiném dopise Ivan napsal matce: „Katolická víra je moje životní poslání a to musí být i každému člověku bez výjimky.“ Teprve po jeho smrti Ivanovi rodiče plně pochopili a stali se tím, čím si on přál: praktikujícími věřícími katolíky.

V Záhřebu od roku 1922 do roku 1928

Panorama Záhřebu – pohled z hlavního nádraží

Svatost života

Po dokončeném studiu literatury v Paříži se Ivan v létě roku 1922 vrací do vlasti. Ještě téhož podzimu dostává práci jako profesor francouzského a německého jazyka na Arcibiskupském klasickém gymnáziu v Záhřebu. To bude jeho povolání až do konce pozemského života. Následujícího roku 1923 získal doktorát na filozofické fakultě Univerzity v Záhřebu prací o vlivu liturgie na francouzské spisovatele. Bydlel spolu se svými rodiči v tehdejším Starčevićově domě poblíž nádraží, Starčevićev trg číslo 6, druhé patro. Ivan Merz žije v Záhřebu jenom šest let. V tomto krátkém čase vyoral hlubokou brázdu na poli chorvatského katolicizmu. Jako meteorit zasvítil na nebi církve v Chorvatsku a zůstane trvale svítit jako vzor mnohým, zvláště chorvatské mládeži. Ivan z Paříže přichází s jasným vědomím, že je “katolická víra jeho životní poslání”, jak to psal matce před návratem. Přichází s vědomím, co chce, s celým duchovním programem. Nejlépe to možná vyjádřila Ivanova spolupracovnice v pedagogické práci prof. Marica Stanković: „Na našem obzoru se objevoval nový člověk. Přicházel člověk, kterému víra nebyla tradicí, ale životem. A katolickou práci nepovažoval za sport, ale za boj za nesmrtelné duše.“ Veškerý svůj volný čas věnuje Ivan výchově chorvatské mládeže v tehdejších katolických organizacích, zvláště v Chorvatském orelském svazu, jehož byl spoluzakladatelem. Ivan Merz se stává ideovým vůdcem velké části katolické mládeže a vnáší do katolické veřejnosti nový způsob myšlení, cítění a usuzování.

Ono jedinečné, co na Merzovi přitahuje a povzbuzuje, je v první řadě krása jeho duše, která byla celá plná Boha. „Stal se symbolem určité duchovní orientace a mezním kamenem chorvatského katolicizmu,“ říká o něm Dušan Žanko. Ivan, jako laik, vynesl na světlo s novým zápalem a plně prožitým vědomím krásu křesťanských pravd, velikost Církve jako mystického těla Kristova, důležitost církevního učení pro život každého katolíka, hodnotu liturgie pro osobní duchovní život, důležitost papežství pro katolíky a národy; zdůraznil potřebu angažování laiků v apoštolátu Církve, ale vždy ve spolupráci a závislosti na církevní hierarchii; přimlouval se za nepolitické působení katolických organizací, snaže se, aby prosazovaly především nadpřirozené duchovní dobro svých členů.

Budova (Starčevićev dům) na Starčevićevem náměstí v Záhřebu, ve kterém, ve druhému patře bydlel Ivan Merz se svými rodiči posledních šest let svého života. Kruh kolem dvou oken na levé straně druhého patra označuje okna pokoje Ivana Merze.

“Byl mezi námi možná jediný, který všechno to, co napsal, psal ve svatém vytržení a pod třpytící se ochranou nevysvětlitelné Milosti. V tom byla jeho síla, a je i dnes. Proto mohl působit na mládež a právě ji učinit tím, kdo bude hájit Boha.” To o něm napsal chorvatský básník Ton Smerdel.

Ivan se modlí

Záhřebská katedrála a vedle ní budova Arcibiskupského gymnázia (dnes Bohoslovecký seminář), kde Ivan šest let působil jako profesor

Velikost člověka pramení v první řadě z jeho vztahu k Bohu a tento vztah se nejprve uskutečňuje v modlitbě. Z Ivanova deníku lze už od začátku vnímat jeho náklonnost k modlitbě. Zapisuje někdy delší, někdy kratší vzývání a modlitby, velmi hezké, dojemné, významné. Ten život modlitby, ke kterému ho povzbuzovala neviditelná milost, se bude časem čím dál více rozvíjet. Hlavní charakteristikou Ivanova modlitebního života byla úzká návaznost na liturgii, služební modlitbu Církve. V jeho modlitebním životě nespatřujeme nic zvláštního od toho, co by Církev nedoporučovala nebo nepraktikovala. Středem jeho spojení s Bohem byla každodenní mše svatá a svaté Přijímání v Bazilice Srdce Ježíšova v Záhřebu. Každý den konal rozjímaní trvající tři čtvrtě hodiny, jak to sám zapsal. Zastával se zvláště potřeby konání liturgického rozjímání o mešních textech toho dne. Jeho přátelé ho velice často nacházejí v jeho bytě, jak se modlí breviář. Každý den měl v rukou růženec. Zvláště si ho zamiloval po návštěvě Lurd. Sám říká, že se mu růženec stal druhým nejlepším přítelem. Prvním byla Eucharistie. Co v něm nacházel, lze vidět z jeho rady dané jedné dívce: „Když Vám bude v životě těžko, a když Vás uchvátí soužení, vezměte růženec Panny Marie a on vás utěší a dá vám sílu, abyste vše v klidu snášela s úplným odevzdáním se do vůle Boží.“

Adorace před Nejsvětější Svátostí pro něho byla obzvlášť milá pobožnost. Mnozí byli povzbuzeni k hlubšímu uctívání Eucharistie, když viděli, jak Ivan s velkou úctou činí úklon před Nejsvětější Svátostí, nebo klečí v hlubokém soustředění a bázní před Svatostánkem. Takto to vyjádřil jeden Ivanův přítel: “Kdo by se s ním setkal v kostele, ten by, dívaje se na něj, pocítil opravdovou přítomnost Boží. Neboť jeho pokleknutí bylo tak plné pokory, úcty a srdce, že ukazovalo na přítomnost svatého, čistého, spravedlivého, nekonečného Božství, před kterým se musí padnout na kolena a odevzdat celou duší, jak to činil i on.”

Liturgie – kouzelná krása

Široká oblast Ivanových zájmů, jeho velký a svatý obdiv patří liturgii. Je pro něho místem, kde se nejhlouběji potkává a prožívá Bůh a nadpřirozený svět víry; ona je vrcholem umělecké tvořivosti, oblast, kde spolupracují všechna umění. Liturgie pro něho byla uměním a životem. Po duchovním liturgickém cvičení vykonaném ve Vídni na Velikonoce roku 1920 se Ivan začíná zvlášť zajímat o liturgii. V Paříži se jeho zájem o liturgii rozšiřuje. Rád navštěvuje kapli sester benediktinek, známé duchovní centrum pro pařížské katolické intelektuální kruhy. Jako téma vybírá Ivan vliv liturgie na francouzské spisovatele. Po návratu do Záhřebu píše četné články o liturgii v katolických časopisech, má liturgické přednášky, Snaží se, aby mladí co nejlépe poznali liturgii, modlili se liturgicky, rozuměli, co kněz říká u oltáře (mše svatá se tehdy sloužila v latině).

Bazilika Srdce Ježíšova v Záhřebu, která byla středem duchovního života Ivana Merze

Co pro něho liturgie znamenala, nám nejlépe ilustruje několik výňatků z Ivanových článků o liturgii. „Liturgie je služební modlitba Církve, služební modlitba Snoubenky Kristovy, rozhovor mezi Snoubenkou a Božským Snoubencem…. A co teprve bývá tehdy, když nasloucháme rozmluvě mezi Kristem – Bohem a jemu podobné Církvi? Což má všechen ten ideový svět pro nás zůstat bezpředmětný a nevyzvedne naše životy do nezměrných výšin božského života…? S liturgickým rozjímáním se každý katolík stává velkým a univerzálním. Ponechává stranou své osobní zájmy a začíná cítit, co cítí sama Církev, ten velebný odraz samotného nezměrného Krista. Na základě liturgie se každá jednotlivá duše vychovává. Můžeme říci, že Liturgie je pedagogikou v pravém smyslu slova, neboť s její pomocí prožívá věřící ve své duši všechny fáze věčného Kristova života.” (Z článku “Duchovní obnova skrze liturgii” Luč č. 1 1924, str. 11-17).

V druhém článku “Liturgie a umění” říká Ivan plný nadšení toto: „Krása katolických obřadů je tak kouzelná, že člověk, který jejich kouzlo jednou pocítil, pociťuje v srdci touhu všeho nechat a veškerý svůj život strávit v liturgických modlitbách, zpívaje ve dne v noci bez přestání chvalozpěvy Přesvaté Trojici.“

Jeho dílo v oblasti liturgické obnovy je tak velké, že se stalo tématem doktorské disertace. Napsal ji v Římě roku 1975 na Papežském liturgickém institutu Anselmianumu Dr. Marin Škarica, kněz splitského arcibiskupství. Disertace má název: “Ivan Merz, podporovatel liturgické obnovy v Chorvatsku”.

Eucharistie – pramen života

Vnitřek Baziliky Srdce Ježíšova, ve které se Ivan Merz každý den účastnil mše svaté a přijímal sv. Přijímání

Od doby, kdy začal vést svůj deník, můžeme u Ivana pozorovat zvláštní zálibu ve svátosti Eucharistie. Bez skepticizmu a diskuse přijímá víru Církve v reálnou přítomnost Krista v Eucharistii. Čím se stával Ivan starším, tím více v něm rostla láska k Eucharistii. Na jednom místě ve svém deníku zapsal: “Příjímání je pramen života!” Po příchodu do Záhřebu je Ivan každodenně přítomen na mši svaté a přistupuje k svatému Přijímání. „Mluvil jsem se zápalem, který mi dala přesvatá Eucharistie,“ řekl po jedné přednášce, kterou měl na velkém Sletu katolické mládeže v Mariboru roku 1920. Tím eucharistickým zápalem byl prodchnut celý jeho apoštolát. To bylo zřejmé i v hesle, které dal Orlům: “Oběť-Eucharistie-Apoštolát”. Tři slova, která dnes stojí vytesaná na jeho hrobě. Mnohé Ivanovy spisy jsou prostoupeny Eucharistií a jejím duchem. Jako perly jsou rozesety v jeho bohatém duchovním dědictví. Zde je několik z těchto myšlenek:

Ivan Merz, mladý profesor v Záhřebu

„My žijeme ve šťastném čase… často a denně můžeme být s Tím, který je veškerou naší radostí… Svaté Přijímání nejrychleji a nejsnadněji obrozuje a vyzdvihuje náš niterný život. Ve svatém Přijímání oslavuje duše své triumfy, stává se podobna svému Božskému Snoubenci, stává se božskou… Skrze svaté Přijímání se staňme podílníky na nekonečném životě Slova Božího. V tom skutku, kde se vaše tělo a vaše duše sjednocují se samotným božstvím, musí být vrchol Vašeho života; v tom skutku je i vrchol celé liturgie. Bez Eucharistie se tělo nemůže stát dostatečně pokorné duši; každé tělesné pěstitelství, které není eucharistické, je necelistvé. Bez Eucharistie se nemůže vychovat čisté pokolení a výchova mládeže, která za tímto nejde, minula svůj cíl.“ Uzavřeme tento krátký pohled do Ivanova eucharistického života slovy jeho duchovního vůdce P. Vrbaneka:

“Je skutečností, že Ivanovi je Hostie středem všeho: denního řádu i životního základu; jeho orelské organizace i pojetí jednoho románu; Vnitřního liturgického života a vnějších církevních oslav. Kdekoliv se Ivan objeví, bude zde i něco eucharistického; a v posledních pěti letech Ivanova života to bylo v naší katolické veřejnosti i naopak: kdekoliv bylo něco velkého a eucharistického, byl zde přítomen i Ivan.”

Výstup ke křesťanské dokonalosti

Vnitřek s hlavním oltářem Baziliky Srdce Ježíšova v Záhřebu

Už na prvních stránkách deníku čteme, jak Ivan přichází k poznání, že tento „život není užívání si, ale oběť, že hodně toho hezkého ani nevidí.“ Spolu s tímto přesvědčením lze u něho postřehnout velkou touhu po morálním životě. Imponují mu charakterní lidé. Tím, jak se v něm vyvíjel duchovní život, čím dál více pociťoval touhu po křesťanské svatosti. Snaží se svůj duchovní život opravdu vybudovat. Už od válečných dnů vede asketický život, který se bude čím dál více projevovat během jeho studentských let, a pak i později – v Záhřebu, kdy bude provozovat pravý zkroušený život. Kontroluje své vášně a pudy, vážně zvládá zlé náklonnosti, často se z vlastní vůle zříká i dovolených požitků v jídle. Jako student v Paříži si sestavil svá „pravidla života“. Jde o rozhodnutí, která svědomitě uplatňoval ve svém duchovním a asketickém životě. Zde jsou jenom některá:

„Ležet na úplně tvrdém. V pátek pociťovat hlad. Nadbytek ze svého majetku darovat chudákovi. Každý den se alespoň jednou plně pomodlit k Bohu. Jít do nepříjemných situací. Ponížení před lidmi s radostí přijmout. Neoddat se nikdy příliš jednostranně vědě. Být v nejužším styku se životem.“

Když mu byla jednou položena otázka, co je to duchovní život, odpověděl: „Duchovní život je rozjímaní o božských věcech, účastnění se vnitřního Božího života… Bez duchovního života bych přestal existovat. Bez toho je peklo.“

Ivan Merz tajemník Mariini kongregace v Bazilice Srdce Ježíšova v Záhřebu

Ivan konal pravidelně, ještě od svých studentských let, roční duchovní cvičení, která mu byla vzácným časem setkání s Bohem a obnovením duchovního života. Při každých duchovních cvičeních udělal Ivan rozhodnutí, která napomáhala výstupu ke křesťanské svatosti a ovládaní zlých sklonů a nedokonalostí. Dokonce, i když šel do nemocnice na operaci, po které zemřel, vzal s sebou Ivan, spolu se svým misálem, na zvláštním papíře vypsaná rozhodnutí ze svých posledních duchovních cvičení. Tak čteme: “Jako pokoru co nejdokonaleji konat profesní povinnosti. Přistupovat k sv. Příjímání každý den… U každého jídla učinit nějakou pokoru pro spásu duší. Být co nejvíce spořádaný. Nikdy si nestěžovat na jídlo. Svědomitě konat pracovní povinnosti a to považovat za kříž mého života, za denní ukřižováni, které přináší požehnání v práci pro zachraňování duší v Katolické Akci. Neustále v sobě vzbuzovat skutky lásky k milovanému Bohu, Spasiteli…“ Z jednotlivých duchovních cvičení, která Ivan konal, se nám zachovaly jeho vzácné poznámky, ze kterých je zřejmé, jak velkými kroky šel ke křesťanské svatosti. Ještě do roku 1923 Ivan váhal, zda by neměl jít do jezuitského řádu, nebo zda zůstat ve světě jako věřící laik. Toho roku vykonal v jezuitském klášteře v Palmotićevé ulici v Záhřebu duchovní cvičení a přišel k jasnému poznání, že má zůstat ve světě a pracovat jako věřící laik v katolických spolcích, a to jako „korektor“ katolických myšlenek. Stejného roku, na svátek Neposkvrněného Početí, učinil IvanPrijenos zapisa věčný slib čistoty, kterým se zcela zasvětil Bohu a skrze Něho se daroval bližnímu v práci pro věčné spasení.

Duchovním životem nekráčel Ivan Merz sám. Jak se to pravidelně doporučuje každému, kdo si přeje dělat vážnější pokroky v duchovních věcech, tak i Ivan se svěřil do vedení zkušenému vůdci. V Paříži to byl P. Pressoir a v Záhřebu si za svého zpovědníka a duchovního vůdce vybral jezuitu P. Josipa Vrbaneka, který po Ivanově smrti v roce 1943 napsal jeho životopis, maje už tehdy na zřeteli prohlášení Ivana za blahoslaveného.

S Marií k Ježíši

Lurdy – největší mezinárodní mariánské poutní místo, kam Ivan rád chodil na Pouť

Blahoslovená Panna Maria měla v Ivanově životě mimořádnou roli; i to se dozvídáme z Ivanova deníku. Směřuje k ní upřímné a dojemné modlitby a výzvy, aby ho střežila, chránila, aby mu pomáhala v životě, aby ho ochránila od morálního zla, aby mu uchovala čistotu duše. Pozvolna najde ideál ženy plně uskutečněn v Marii, v ní nachází soustředění všeho vznešeného. Už v devatenáctém roce skládá Ivan slib čistoty až do manželství. O tom píše 12. XII. roku 1915 ve svém deníku: „Před několika dny jsem složil Blahoslavené Panně slib čistoty až do manželství. Možná to potrvá i do smrti.“ Bylo to na svátek Neposkvrněného Početí 8. prosince. Ivan se ve svém tušení nezmýlil. O osm let později doopravdy složí věčný slib čistoty, také na svátek Neposkvrněného Početí, a tím celou svou bytost zasvětí božské lásce a skrze ni se daruje tolika bratřím a sestrám ve víře. Ivanova zbožnost k Blahoslovené Panně Marii byla nejvíce spjata s Pannou Marií Lurdskou. Ivan šel na pouť do Lurd z Paříže ještě jako student. Návštěva Lurd na něho udělala hluboký dojem a je to jeden z okamžiků, které ho upevnily v pravdivosti katolické víry, tak že se od té doby, jak sám píše, „veškerý jeho život bude pohybovat kolem Krista Pána.“ O tom, co pro něho znamenaly Lurdy, psal svému příteli Ing. D. Maroševiću, z čehož je také patrné, že i Ivan procházel při svém růstu ve víře obdobím pochybování. Roku 1920 píše z Paříže:

“Ano, v Lurdech jsem se naučil, co je růženec, a ten je pro mě dodnes druhým nejlepším přítelem. Před Lurdami, upřímně přiznávám, byla na dně duše nějaká pochybnost, nějaký pocit, jestli se nemodlím k nějakému fantomu své fantazie?! Modlil jsem se samozřejmě dále, neboť kdybych přestal, znamenalo by to nevěřit v Blahoslavenou Pannu Marii. A kam potom? Odvrať se od katolictví, všechno je pak kolem tebe tmavé a ošklivé. Proto Lurdy přidaly mé rozumové víře citový prvek.”

Po příchodu do Záhřebu se stal Ivan velkým obhájcem Lurd a šiřitelem pobožností k Panně Marie Lurdské. O Lurdech napsal početné články a také jednu brožuru. Na mnoha místech ve vlasti měl o Lurdech četné přednášky s diapozitivy. Ve svých spisech Ivan poutavými slovy popisuje viditelné manifestace víry, které sám v Lurdech zažil:

„V Lurdech tě nejdříve upoutá pocit, že je tam Ona, Matka Boží, která je větší a mocnější a krásnější, nežli všechny ony pyrenejské štíty, které Lurdy obklopují… Tedy, před tebou je Ona – je to reálný pocit, kterého se nemůžeš zbavit – a tisíce věřících v noci, každý se zapálenou svící v ruce, jdou serpentinami do kopce a zpívají bez přestání Ave, Ave, Ave Maria. Každá svíce, která svítí, to je jedna duše, která dnes, zítra nebo za nějaký rok půjde k Ní. Ach, přijde-li co nejdříve ten okamžik, pomyslí si tam člověk, neboť tam je doopravdy nějaká předchuť Nebe… Ach, kouzelné výjevy rozsvícených kostelů, ohnivých řek a jezer, nadšených písní, zázračných uzdravení a svatých lidí, kteří z lásky k bližním obětují svůj život, jak bájný obraz, který nebeský Otec připravuje svým pozemským dětem.“

Průkopník studia teologie pro laiky

Vnitřek pracovního pokoje Ivana Merze v Záhřebu

Ivan se nespokojil pouze s tím, aby vedl osobní duchovní život, používaje všechno to, co mu Církev tehdy dávala k dispozici. Jeho duše hledala co nejlepší intelektuální poznávání a prohlubování náboženských pravd. Podle toho, co je dosud známo, byl Ivan první laik v Chorvatsku, který systematicky soukromě studoval křesťanskou filozofii a teologii. Poté, co dosáhl doktorátu ve svém oboru, začal roku 1923 spolu se svým kolegou Dr. Dragom Čepulićem u otců jezuitů v Záhřebu v Bazilice Srdce Ježíšova studium filozofie pod vedením P. Alfireviće. Studium trvalo dva roky. Po ukončení kurzu pokračuje Ivan sám ve studiu teologie z teologických příruček. Ještě po dobu studia filozofie, studoval Ivan papežské encykliky a všechna významnější papežská prohlášení, počínaje Leonem XIII., Piem X., Benediktem XV. až po tehdejšího papeže Pia XI. Přál si dobře se seznámit s oficiálním učením Církve a Kristových náměstků. Poslední roky svého života zvlášť studoval současné morální problémy a zveřejňoval o nich články. Stále kupoval vybrané knížky a časopisy, buď z oblasti svého oboru, nebo z oblasti teologie. Tímto způsobem shromáždil jedinečnou knihovnu, která čítala kolem 1200 svazků. I když se do dneška zachoval malý počet jeho knížek, zachoval se katalog jeho knihovny tak, že se můžeme dozvědět, které knihy Ivan vlastnil a četl. Připomeňme i to, jak zdůrazňuje jeho duchovní vůdce P. Vrbanek, že Ivan za svého života používal deset jazyků a ovládal čtyři povolání: byl profesor, spisovatel, vojenský důstojník a vlastnil vědomosti a ctnosti, které se vyžadují pro kněze!

Byl sloupem Církve Boží

Bazilika sv. Petra v Římě – střed křesťanství, kam byl obrácený duch a srdce Ivana Merze

Nejvýznamnější charakteristika Ivanovy osoby; jako vyspělého katolického intelektuála, byla jeho láska a oddanost Katolické Církvi. „Láska k Církvi promlouvala z každého jeho slova,“ řekl o něm kardinál Franjo Šeper, který ho osobně znal. Přítel Dušan Žanko vyjádřil Ivanovu oddanost Církvi takto: „Není silnější ideje v Merzově postavě než ideje Církve; Církve, která prostřednictvím papežství hlídá učení a jednotu, a Církve, která se skrze liturgii modlí a přináší “oběť chvály” Otci. Papežství a liturgie, to jsou křídla Merzovy duše, to jsou podstatné charakteristiky celé jeho bytosti… On tak organicky a duchovně nesl Církev ve své bytosti, že se cítil jejím živým údem, jako je ruka či noha údem jednoho organizmu, který se jmenuje člověk. Celá jeho duše byla láska pro Církev, láska v Církvi. Od všech, kteří přišli za ním, aby alespoň jako Nikodém něco slyšeli a viděli, v nekonečném počtu variant žádal, aby se přenesli do mysteria Církve.“

Pro Ivana je Církev „největší věcí, která na světě existuje.“ A to ne Církev obecně, nýbrž „Římská Církev“, pokud v Římě stoluje římský biskup, Petrův náměstek, ale i Kristův náměstek, který je znamením jednoty Církve. Římskou dimenzi Katolické Církve bude Ivan zdůrazňovat při nesčetných příležitostech, slovem i perem, s cílem, aby u mladých a dospělých více vzbudil lásku, nadšení a věrnost té, které chorvatský národ v dějinách nejvíce dluží. Co pro Ivana znamenala Římská Církev, je nejlépe vidět z jeho článku „Papež“ („Za Vjeru i Dom“, 1925):

„Když jste v Římě, máte pocit, že se nacházíte v obrovské, do teď nevídané elektrárně, jejíž kolečka

V římském biskupovi – papeži – viděl Ivan Merz živého Krista na Zemi a prokazoval mu velkou oddanost a lásku. Na obrázku Papež Pius XI. na jehož výzvu Ivan ochotně odpověděl vedením Katolické akce. Papež Pius XI., informovaný o Ivanově těžké nemoci, mu zaslal zvláštní požehnání před jeho smrtí.

se neustále točí, a která do celého světa vysílá energii velké a morální obnovy. V Římě máte pocit, že je Církev perpetuum mobile anebo, lépe řečeno, že nějaká neviditelná síla trvale ten obrovský stroj pohání. Máte pocit, že se vše na světě může zhroutit,… ale, že se papežská loďka bez obav kolébá uprostřed vln a blesků, neboť je zakotvena na pevné Petrově skále.“

Všechny důležitější papežské encykliky a církevní dokumenty za posledních sto let Ivan nejenom přečetl, ale i prostudoval. I když byl laik, poznával Ivan současnou církevní nauku lépe než leckterý kněz! Po jeho smrti napsal Dr. Čedomil Čekada v novinách „Katolički Tjednik“ o Merzovi toto: „Nikdy neoblékl reverendu, ale byl sloupem Boží Církve!“ V článku “Duchovní obnova prostřednictvím liturgie” Ivan píše: „Kdo je lepší učitelkou duchovního života než sv. Církev, která kromě své dvoutisícileté zkušenosti působí pod vlivem samotného Ducha Svatého; které metody jsou lepší než ty, které ona sama učí? Zaklepejme tedy pokorně na její dveře a poprosme ji, aby nám byla vůdkyní v našem duchovním životě, poprosme ji, aby se náš omezený život účastnil Jejího nekonečného vnitřního života, aby se naše drobná duše rozšířila do nezměrností božského života.“

Papežství a kněžství

Pokud byla hlavní charakteristikou Ivanovy duchovnosti eklezialita, spolucítění s Církví, pak

Chorvatští Orli v čele průvodu Mezinárodní poutě mládeže v Římě ve Svatém roce 1925. Za mladíkem s tabulkou v národním kroji se nachází Dr. Ivan Protulipac, otec Bruno Foretć, Dr. Avelin Čepulić. Ivan Merz první zprava.

podstatou té charakteristiky byl jeho vztah k papežství. Idea papežství se prolíná celým Ivanovým životem posledních šesti let, ať už se jedná o jeho osobní duchovní život, anebo o jeho apoštolát. Papežství dávalo základní tón i jeho osobě jako osobě katolického laika a jeho práci. Nepopiratelná je skutečnost, že Merz byl první mezi katolickými laiky, který v Chorvatskou pro katolickou veřejnost zavedl nové pojetí Církve a papežství. U mnohých katolíků vzbudil zájem, úctu a oddanost k Církvi a k papežství. Vzbudil povědomí o tom, co znamená Papež v Církvi, Papež pro křesťana, Papež pro chorvatský národ. Odkud pochází tak velká Merzova láska k Papeži a Církvi? On sám nám to prozradil. Když mu položili otázku, proč miluje Katolickou Církev a Svatého Otce, Ivan odpověděl: „Neboť v Ní vidím jasný obraz přemilého Spasitele a Boha Ježíše se všemi Jeho dokonalostmi, a ve Svatém Otci v podobě člověka, vidím Boha svého a Pána svého.“ Tato slova prozrazují přímo Pavlovské pojetí tajemství Církve a jejího uspořádaní, jak ji ustanovil Kristus Pán.

Nejlepší článek, který Merz napsal o Papeži je “Dopis bratru Orlu”. Je směřován k mladým lidem, aby je seznámil s pojmem Papežství, a aby v nich vzbudil lásku a úctu ke Kristovu Náměstku. Ivan začíná tvrzením, „že láska a

Faksimile rukopisu Ivana Merze: jeho odpověď na dotaz jedné ankety, proč miluje Katolickou Církev a Sv. Otce. Na tento dotaz Ivan Merz odpověděl: „Neboť v ní vidím zřetelný obraz milovaného Spasitele a Boha Ježíše se všemi Jeho dokonalostmi, a v Svatém Otci, pod podobou člověka, vidím svého Boha a svého Pána.“

oddanost k Papeži má být pro život soukromý a veřejný, časný a věčný u každého věřícího největší a podstatnou důležitostí.“ Pokračuje dále, že je stejně tak Papežství důležité pro veškerý společenský život, pro život v rodině a ve škole, pro tisk a umění, pro hospodářský, politický a mezinárodní život. „ Jako je Kristus středem celých dějin, stejně tak je i Papež středem těchto dějin. Vždyť on je viditelný Kristus na zemi!“ říká Ivan. Z toho dále vyvozuje, že je „Papež onen základ a ona nehybná skála, na které je vytvořena Církev. Protože Církev obsahuje všechny končiny světa, všechna biskupství světa, tak se základ Papežství tajemně rozšiřuje na všechna biskupství světa. Tento kamenný podklad je nehybný a veškerá Církev, která se na něm pozvedá, dostává svoji sílu a svoji pevnost od něj.“ Ivan dále tvrdí, že je Papežství také základem pro náš duchovní život: „Dům našeho duchovního života, našeho náboženského vědění a našich činností má vzrůstat na neochvějném podkladu pravd, které Papežství neomylně učí. Papežství potom má být podstatnou součástí a základem našeho duchovního života, našich myšlenek, našich přání a cítění. Papež má být předmětem naší zvláštní úcty a lásky: částí života naší duše.“ Ivanův přítel Dušan Žanko napíše o jeho lásce k Papežství: „Za sebe mohu dnes s klidným svědomím říci, že pro mě bylo pravým zázrakem sledovat čtyři roky tohoto mladého profesora, pro kterého bylo, bez jakéhokoliv přehánění, první a hlavní starostí studium encyklik. Encykliky, encykliky! Pouze prolétávaly kolem našich uší jako vlaštovky. Chytali jsme kdekterou kapku z těch pozoruhodných římských váz, aniž bychom pochopili jejich vzácnost a hodnotu. A on jenom čerpal a čerpal, neúnavně ve dne i v noci čerpal, a byl štěstím bez sebe, že jsou tyto prameny nevyčerpatelné a přebohaté, že se jimi může občerstvit celý svět a obrozovat celý vesmír.“

Bronzový reliéf v Domově chorvatských poutníků v Římě znázorňuje Ivana Merze, jak spojuje Chorvaty s Římem (množství poutníku ze Záhřebu jde směrem k Římu).

V jedné přednášce Ivan říká: “Proto, chceme-li opravdu pomoci při zachraňování současné společnosti, směřujme naše oči jedině k neomylnému učiteli pravdy a morálky, ke svatému Otci a k těm, kterým sám Duch svatý svěřil, aby Církev Boží vedli.” Jak Ivanova láska a úcta začínala u Papeže, tak se přelévala na všechny nositele Kristova ministeriálního kněžství – biskupy a kněze. Nejenom, že hluboce uctíval a vážil si důstojnosti kněžského stavu, ale stejně tak se snažil svou prací a úsilím, aby kněz konal pouze své duchovní poslání, které přijal od Krista. Mnohým kněžím byl Ivan přítelem, s mnoha si byl blízký, mnohým byl vzorem. Jeden z nich píše: „Byl mi nejen přítelem, ale považoval jsem ho i za svého duchovního vůdce.“

Tento reliéf požehnal Papež Jan Pavel II. ve Vatikánu dne 1. V. 1991 za přítomnosti akademického sochaře Ante Starčevića, autora reliéfu.

Na konci ještě vzpomeňme na vynikající článek „Kněz v civilu,“ ve kterém pisatel zdůrazňuje vše, co Merz učinil pro kněze. „Jeho působení mělo i přímý vliv na naše kněze. Na prvním místě by se měla připomenout četná kněžská povolání, která vznikla z povzbuzení, které vlil do organizací katolické mládeže, jakož i z jeho příkladu, který neodolatelně přitahoval mladé lidi a směroval je k vyšším cílům života a tak je přivedl ke kněžskému povolání. A což také mnohý kněz, který se seznámil s Dr. Merzem nebo četl jeho životopis, nepocítil nové povzbuzení k co největšímu prožívání kněžského ideálu… On byl a zůstává velkým ideálem katolického laika, a stejně tak i pro kněze představuje jeho postava a jeho dílo vyvýšení pravého chápání kněžského povolání.“

Apoštolská práce v Chorvatsku

Chorvatský Orelský Svaz

Ivan (uprostřed) vybrán v prosinci 1922 za předsedu Chorvatského katolického mládežnického svazu. Vedle jeho duchovní vůdce otec Bruno Foretić.

Začátkem dvacátého století založil Krčský biskup Antun Mahnić veliké hnutí katolické mládeže, které bylo pojmenováno Katolické hnutí. Cílem hnutí bylo postavit se proti liberalizmu, který stále více pronikal z evropských států do našich končin a vytlačoval víru a její hodnoty z veřejného života. Ivan Merz se ještě v době studia ve Vídni a Paříži ke hnutí připojil. Po příchodu do Záhřebu se Ivan ihned aktivně začleňuje do práce Katolického hnutí a ještě téhož podzimu roku 1922 byl zvolen za předsedu už existujícího Chorvatského katolického mládežnického svazu, který se následujícího roku sjednotil s orelským hnutím do Chorvatského Orelského Svazu. V nové organizaci, kterou Ivan spoluzakládal, bude do konce života vykonávat službu tajemníka a místopředsedy. Předsedou Chorvatského Orla byl advokát Dr. Ivo Protulipac (Jugoslávští komunisté ho zabili v Terstu roku 1946). Cílem orelské organizace byla výchova mládeže po stránce náboženské, intelektuální, morální a fyzické. To co se u orlů z vnějšího působení nejvíce vnímalo, byla gymnastická aktivita s představeními, slety a ostatními manifestacemi. Díky Ivanovu obrovskému úsilí tato organizace získává silnou nábožensko-kulturní dimenzi. To se projevilo v prvé řadě v hesle, které bylo na Ivanův návrh přijato na zakladatelském sněmu, jako vůdčí idea samotné organizace: Oběť- Eucharistie – Apoštolát. I do příručky organizace s názvem „Zlatá kniha“, kterou Ivan sestavil podle slovinského originálu, vnesl nové myšlenky: Láska a oddanost Církvi a Kristovu náměstku. Ale jeho největší zásluha spočívala v tom, že do orelské organizace přinesl idey Katolické Akce, kterou zahájil Papež Pius XI. A tak celou organizaci nasměroval k Církvi a spolupráci s její hierarchií v apoštolátu.

To jak orelskou organizaci Merz chápal, jasně definoval v článku „Chorvatský Orel“: „Chorvatský Orel není jenom nějaká gymnastická organizace, nýbrž je to katolické osvětové mládežnické hnutí, které má ve svém programu i tělesnou výchovu mládeže a do podrobností provádí směrnice, které Svatý Stolec dává Katolické Akci.“ Po návratu orlů z pouti do Říma v roce 1925 Merz komentuje v novinách „Katolički tjednik“:

„A když dal Svatý Otec ve své promluvě nám orlům směrnice pro naši práci, pocítili jsme veškerou velikost a veškerý význam Papežství. Pochopili jsme: pokud chce Orel zůstat na pravé cestě a být správným hnutím ve velkém shromáždění všech možných hnutí v rámci svaté Církve, musí být hnutím Papežským. Eucharistie a Papež mají být kořenem, pramenem a podstatou Orla. Našemu národu máme dát Eucharistii a Papeže. A když se Orlu podaří, aby tyto dvě idey učinil královnami chorvatské národní duše, tehdy může s klidným svědomím říci se sv. Pavlem: bojoval jsem dobrý boj. To je jediná a nejpevnější základna, bez které je veškerá práce odsouzena ke ztroskotání. K tomuto poznání Orlové znovu došli na své římské pouti.“ Mládež, se kterou Ivan každodenně přicházel do styku, se na něho nedívala pouze jako na svého apoštola a ideového vůdce. Pro každého byl pravým upřímným přítelem, který byl připraven udělat vše proto, aby mladého člověka nasměroval na správnou cestu. Ať už bylo zapotřebí dát radu, či materiální pomoc, vyhledat práci, dávat instrukce, nebo dokonce přenechat vlastní postel, přičemž on by se spokojil se spaním na podlaze. Všem byly jeho dveře a jeho srdce otevřeny. Mnohý mladík a dívka, dnes už lidé v letech, vděčně vzpomínají na jeho rady, jeho pomoc a snahu, se kterou je nasměroval k pravým životním hodnotám.

Chorvatský Orelský Svaz, stejně jako jiné organizace, se stal obětí diktatury „ze šestého ledna“. Rok po Ivanově smrti – roku 1929 – ho tehdejší bělehradská vláda zakázala. Tisíce mladých orlů a orlic přestoupili roku 1930 do nově založené organizace, která převzala jméno po Eucharistických křižácích z Francie. Nová organizace začala svoji práci jako součást velkého mezinárodního hnutí Apoštolátu modlitby díky snahám P. Josipa Vrbaneka, Ivanova duchovního vůdce. Na výslovné přání Papeže Jana XXIII. z roku 1960 francouzští Eucharističtí křižáci změnili jméno a přijali jméno, které jim dal sám Papež: Mládež eucharistického hnutí. Pod tímto jménem dnes působí ve více než padesáti zemích po celém světě.

Ivanův apoštolský program

Ivan s otcem Foretićem v Římě na Orelské pouti roku 1925

Když byl roku 1923 založen Chorvatský Orelský Svaz, byla Ivanu Merzovi svěřena povinnost přípravy „Zlaté Knihy“, duchovní příručky Orelské organizace, která už existovala ve slovinštině. Chorvatské vydání doplnil Merz četnými úryvky o Katolické Akci a do samotného textu vložil mnohé věty o věrnosti Církvi, Papeži a biskupům, jak učila Katolická Akce, kterou založil Papež Pius XI. Napsal i zvláštní předmluvu, kterou vydavatelé pro novost a originalitu idey nepřijali, takže ji Merz zveřejnil později, jako zvláštní článek. Předmluva je přitom velice důležitá, neboť ve zkratce shrnuje veškerý Ivanův apoštolský program, který se mu, přes odpor mnohých, podařilo prosadit a uskutečnit a tak razit tu správnou duchovní, katolickou cestu, po které bezpečně postoupil Orel. Základní idey, které Ivan představuje ve svém programu, jsou: rozvíjení duchovního života, Eucharistie, nadšená láska k Církvi, spolupráce s biskupy a kněžími, uskutečnění Papežských směrnic o Katolické Akci, náboženské povinnosti členů Orelské organizace. Zde přinášíme pouze významnější úryvky.

„Novější katolická generace vyrazila o jeden krok dále. Dnes ji zasáhly vlny těch řek, které začaly

Členy Mariini kongregace Baziliky Srdce Ježíšova v Záhřebu na „liturgickém výletu“ v trapistickém klášteře Rajhenburgu. Výlet organizoval a vedl Dr. Ivan Merz s duchovním kongregace otcem A. Alfirevićem 27. XII. 1923. Na obrázku: spodní řada první z leva Franjo Šeper, maturant, budoucí arcibiskup a kardinál, dva mladíky, otci trapiste, Dr. Ivan Merz, otec Alfirević, TJ.

téct z věčného Říma už v roce 1905, když blahé paměti papež Pius X. vydal breve o častém a každodenním svatém Příjímání. Mladé pokolení chová nadšenou lásku k našemu Spasiteli, který je vždy s ním v přesvaté Eucharistii; zde čerpá veškerou svoji sílu pro své působení, pro svůj apoštolát… je v neustálém intimním kontaktu s Ježíšem, který kraluje a vládne v jejich duších. S tím je spojena nadšená láska mladých k Svaté Církvi, Ježíšově neposkvrněné snoubence a jejím biskupům a kněžím. Oni se přesvědčili, že na kněze padá první a nejdůležitější role v šíření Království Božího, a že se k nim laici musí přidat; musí se stát jejich pomocníky… Toto vydání Zlaté knihy sledovalo to, aby knězi vrátilo ono důstojné místo, které patří Ježíšovu učedníku. Z této Zlaté knihy je také vidět, že mládež má oči vždy namířené k Římu, kde je onen maják, který svými paprsky ozařuje celou zem. A ze samotného Říma začaly v poslední době přicházet směrnice, které počítají s Katolickou Akcí jako se skutečností, a které velmi precizním způsobem určily její úlohu. My jsme se kvůli tomu, přepracovávaje Zlatou knihu, nejvíce ohlíželi na ty pokyny, které dali poslední papežové Katolické Akci, a zvláště mládežnickému hnutí. Zatím co starší pokolení více zdůrazňovalo lásku k Bohu a národu, u mladých ta láska k Bohu dostala konkrétnější tvar v lásce k eucharistickému Ježíši, a lásku k národu si přejí podřídit lásce k svaté Církvi. Dej dobrý Bože, aby Zlatá kniha v tomto tvaru vychovala vojsko apoštolů, vojsko svatých, které se rozletí po celé chorvatské vlasti a bude jako katoličtí rytíři dobývat císařství lidských duší. Ať i ona dopomůže k tomu, aby u nás všude zavládly zásady svaté Římskokatolické Církve a tímto způsobem ať Přesvaté Srdce Ježíšovo přivine co největší počet našich bratří do své božské náruče.“

Zásady Ivanovy výchovné práce

Orelský spolek „Kačić“ měl své sídlo v Bazilice Srdce Ježíšova v Záhřebu. Tento spolek často navštěvoval Ivan Merz. Na obrázku: členové spolku s novým duchovním otcem Brunom Foretićem na dvorku Baziliky před vchodem do sakristie.

Z množství údajů, které nacházíme v Ivanových spisech, bychom mohli vytvořit celou jednu pedagogiku, kterou Ivan ve své práci s mládeží sledoval. Nadpřirozené, eschatologické hodnoty jsou v ní na prvním místě. Všechno je nasměrováno k záchraně duší, k věčnému dobru, k poslednímu cíli člověka, který mu Bůh určil. Sám to vyjádřil v jednom svém článku těmito slovy: „Cílem každé katolické organizace, jakož i výchovné práce, je sjednotit na zemi co největší počet osob s eucharistickým Ježíšem, aby s ním v co největším počtu vstaly z mrtvých, neoddělitelně sjednoceny na věčnosti.“ Pro dospění k tomuto hlavnímu cíli vidí Ivan tři stupně: první je jednota s Církví a její hierarchií; druhý je výstavba úplné lidské a křesťanské zralosti v mladém člověku; a třetí je, že se takto formovaní mladí lidé mají stát apoštoly Kristova Království a působit, aby se šířilo v duších bližních. Prostředky a metody, které Ivan sleduje ve své výchovné práci, nejsou žádnou zvláštní novinkou. Ivan uplatňuje do detailu vše, co mu Církev doporučovala a dávala k dispozici, ať už šlo o výstavbu duchovního života, nebo se vztahovalo ke konkrétní práci s mládeží.

Obránce a propagátor morálních hodnot

Ve své výchovné práci s mládeží, zvláště v posledních letech, věnoval Ivan velkou pozornost morálním problémům. Studoval vše to, o čem psali a učili církevní učitelé, Papež a biskupové po celém světě. Zvláštní pozornost věnoval tomu, aby u mládeže vytvořil správné pojmy a pojetí lásky, manželství, čistoty, sexuality. Napsal o tom i zvláštní brožuru “Ty a Ona”, určenou pro zralejší mužskou mládež. A i přesto, že byl mlád a skoro bez zkušeností, usuzoval o všech těch otázkách velmi zrale a vystupoval s takovou moudrostí, že byl mezi orly a orlicemi v současných morálních otázkách určitým způsobem autoritou, jak zdůrazňuje jeho duchovní vůdce P. Vrbanek. Ivan se zajímá a píše o tanci, zábavách, módě, filmu, tisku, ekonomických a sociálních problémech. Píše o hudbě a tělesné výchově, které chce dát vyšší nadpřirozený obsah. Mluví o manželství, o rodině, o postavení a roli ženy ve společnosti, sepisuje rozsáhle dílo, jak a ve kterém smyslu se katolík může zabývat politikou.

Učitel také ženské mládeži

Marica Stanković, blízká spolupracovnice Ivana Merze v apoštolátu, mezi mládeží. Uskutečnila jeho ideu „civilního řádu“: založila komunitu Spolupracovnic Krista Krále.

Stejný byl i Ivanův vliv na ženskou část mládeže, která byla organizována v paralelní organizaci Svazu chorvatských Orlic. Zachovala se o tom početná svědectví dívek a žen, které v Ivanovi ihned svou intuicí odhalily Božího člověka, učitele a přítele. O Ivanovu pozitivním výchovném vlivu na ženskou mládež rozsáhle psala Marica Stanković, předsedkyně Orlické organizace, která uveřejnila nejdříve sérií článků pod názvem „Rytíř ženské cti“ v časopise “Za Vjeru i Dom” u příležitosti 10. výročí Ivanovy smrti. Mluví o tom i ve své knížce „Mladost vedrine“. Svým působením na ženskou mládež chtěl Ivan v první řadě prohloubit u dívek vědomí jejich ženské důstojnosti a velkolepost jejich povolání jak pro mateřství, tak i pro apoštolát, zvláště jako pro Bohu zasvěcené osoby ve světě. Ivanův příklad, jako příklad světce, působil na mnohé dívky, zvláště na mladou středoškolskou učitelku Marici Stanković, takže i ona stejně jako Ivan složila slib věčné čistoty a zasvětila se Bohu. Zemřela v Záhřebu v roce 1957 jako oběť komunistického režimu na následky pětiletého vězení, kterému byla podrobena spolu s mnohými chorvatskými dívkami a ženami, členkami křižáků a chorvatskými vlastenci, ve věznici Slavonská Požega.

Představa nového křesťanského společenství

Ivan se nanejvýš vážně zabýval myšlenkou založit světský institut Bohu zasvěcených osob, který by shromažďoval laiky, kteří jsou připraveni pracovat pro Církev a rozšíření Kristova Království. O tom už píše ve svých poznámkách při duchovním cvičení v roce 1923. Tuto ideu šířil Ivan mezi svými spolupracovníky a snažil se je pro ni nadchnout. Zvláště v tom smyslu připravoval svoji spolupracovnici Maricu Stanković. Roku 1928 měl v úmyslu jít se skupinou mladíků, svých spolupracovníků, na osmidenní duchovní cvičení pod vedením duchovního vůdce P. Petra Perice, jezuity, který se zabýval stejnou myšlenkou. Bohužel, předčasná smrt zabránila Ivanovi tuto myšlenku uskutečnit. Přesto s ním jeho idea neodešla do hrobu. Marica Stanković, povzbuzena příkladem Ivanova života a jeho podněty, uskutečnila jeho ideu alespoň částečně. V Chorvatsku založila první ženský světový institut v Církvi pod názvem „Společenství spolupracovnic Krista Krále“. Institut dnes shromažduje ženy, které jako Ivan plně zasvěcují svůj život Bohu, žijí ve světě v různých profesích a podle svých možností pracují pro rozšíření Kristova Království.

Spisovatel a apoštol psaným slovem

Ještě jako gymnazista, a pak během svého studia, přečetl Ivan mnoho knih, hlavně literárně hodnotných. Kromě odborné literatury četl jako profesor literatury i mnohé teologické a duchovní knihy, které mu rozšířily obzory a obohatily jeho křesťanský názor na svět. Sám se chtěl zabývat literární činností, ale zájmy Kristova Království pro něho byly důležitější, a proto veškerý svůj literární talent vložil do služeb Bohu. Ve svém krátkém životě toho napsal hodně. V prvé řadě je zde jeho rozsáhlý deník. Částečně je publikován v Ivanových životopisech. Je zde jeho doktorská disertace o vlivu liturgie na francouzské spisovatele. Napsal četné studie, články a šest brožur. To co Ivan publikoval, lze seřadit podle těchto témat: literární kritika, liturgie, katolické organizace, Katolická Akce, Řím – Papežství, Lurdy, morální apoštolát, tělesná výchova, různé. Celkově 149 bibliografických jednotek. K tomu je zapotřebí přidat mnohé Ivanovy rukopisy, jakož i rozsáhlou korespondenci. Vše je zachováno v jeho archivu. Kdybychom se pokusili vše sečíst, bylo by to více než tři tisíce stránek! Vše co Ivan napsal, stejně jako i to, co jiní napsali o jeho životě a práci, představuje drahocenné duchovní dědictví, z kterého mnozí jeho následovatelé čerpali myšlenky a vnuknutí pro křesťanský život a práci. Celková bibliografie všech Ivanových spisů, článků, studií, brožur a rukopisů byla publikována v knize jeho vybraných textů “Cesta za Sluncem” (vydání: Filozofický a Teologický Institut a Postulatura Ivana Merze, Záhřeb, roku 1993).

Všem byl vše

Povzbuzeni láskou Ivana Merze k papeži a Církvi od roku 1975 početní mladí vedení jeho příkladem a ideami putují do Říma a potkávají Svatého Otce. Na obrázku: chorvatská mládež s Papežem ve Vatikánu 30. IV. 1982.

Už Ivanova obrovská angažovanost pro nadpřirozené dobro druhých, zvláště mladých, je vyjádřením jeho veliké lásky k bližnímu. Ale ta láska sestoupila do konkrétních potřeb každodenního života. Ivan dával chudým 10% ze svého platu. Mnozí z nich, ve Vídni, Paříží a zvláště v Záhřebu, jeho dobrotu pocítili. Naproti jeho bytu v Záhřebu, přes ulici, čistil kolemjdoucím boty invalida Miško. Ivan se s ním brzy seznámil a spřátelil. Srdečně s ním mluvil, občas ho zavolal k sobě do bytu na večeři, pomáhal mu v jeho potřebách. Když se připravovala pouť do Lurd, které se účastnil i Ivan, vyzval učitelku Miru Majetić, aby jela také: „Pojeďte, abyste viděla zázraky Boží a kousek ráje na zemi!“ Ale protože učitelka měla problémy, nemohla se rozhodnout. Ivan ji, mezitím, vyřešil všechny těžkosti, věnujíc tomu celý den. Když ho politovala, že pro ni ztratil tolik času, odpověděl jí: „Den, který člověk věnuje druhému, není v žádném případě ztráta ale zisk. Dny, ve kterých neučinil nic pro druhé, ale jenom pro sebe, to jsou ztracené dny.“ Pomáhal hodně mladým lidem buď v učení, nebo v hledání práce a v zprostředkování různých potřeb, s kterými se setkává mladý člověk, zvláště ten, který přichází do města. Ivanova křesťanská láska se projevila i v odpouštění. Často věděl co říci, když se objevily nějaké potíže v práci s bližními: „Jenom aby nebylo ublíženo křesťanské lásce.“ Byl velkým v odpouštění urážek. Když byl v jedné společnosti napaden, i když se mohl hájit, neboť dělal vše podle svého nejlepšího svědomí, mlčel. Osobě, která mu pro takový postup vyjádřila obdiv, odpověděl: “Kdo chce být pravým dělníkem pro Boží věc, nesmí poznávat sebe; osobní kult je největší překážka mnohým úspěchům naší práce.“

Setkání s utrpením

Jednoduchá železná postel Ivana Merze v jeho pracovním pokoji v Záhřebu. V koutě socha Panny Marie Lurdské, před kterou vždy hořela malá svítilna. Nad postelí obraz sv. Malé Terezie, kterou Ivan Merz velmi uctíval.

Ivan se ve svém životě potkává s utrpením už ve svém mládí. První veliká bolest, kterou zažil, byla smrt dívky, ke které zažil první ideální mladistvou lásku. Nejsilnější setkání s utrpením Ivan zažívá v době první světové války na frontě. I toto setkání s utrpením bylo pro Ivana ziskem. Právě válka nejvíce přispěla k tomu, že se Ivanův názor na svět prohloubil, a že pochopil veškerou pravdivost katolické víry, jak lze nejlépe vidět z jeho zápisu v deníku. I po válce se až do smrti proplétají v Ivanově životě utrpení a bolest. Nemoc očí, spojená se zánětem čelních dutin, postupně nahlodávala jeho zdraví. Jak hluboce vešel Ivan do smyslu utrpení, odhaliv jeho hodnotu, je nejlépe vidět z dopisu smrtelně nemocnému příteli Ing. Dragi Maroševići. „Vím, že je těžko trpět, ale někteří lidé mají povolání trpět. My jsme Tělo Kristovo a role jsou na něm rozdělené. Někteří musí trpět, aby odklonili trest Boží, který by musel dopadnout na okolí. Huysmans by pojmenoval ty vyvolené mystickými hromosvody. Pomyslel jsi vůbec někdy na to, že Ty trpíš pro naše hnutí? Obětoval jsi svá muka Pánu Kristu pro hnutí? Katolicismus se u nás nebude šířit, nebude-li u nás Dělníků, Modlitebníků a Trpitelů. To je zákon v šíření Království Božího na zemi. Naše hnutí dosud vytvořilo pouze první typ (dělníků) a my jsme si v našich duších vytvořili ideál dělníka pro Katolické hnutí. Modlili jsme se méně a trpěli jsme, když jsme museli. Poslední typ je rozhodně vrchol – imitace úplné Spasitelovy oběti na Kříži. A v našem hnutí už vidím značný počet trpitelů. Vzhledem k tomu, že není náhody, domnívám se, že je plán Prozřetelnosti právě v tom, abychom poznali toto mystérium z Jeho života: trpět pro druhé.“ Jedné mladé nemocné učitelce radí, aby se přece postarala o své léčení, ale na konec přidává: „Pokud si Pán přeje, abyste přesto trpěla a neuzdravila se, pak se máme odevzdat do jeho rukou – neboť se ani nejmenší bacil nehýbe bez přítomnosti a činnosti Páně. Vždyť i sama víte lépe než já, že utrpením člověk může učinit více pro rozšíření Království Ježíšova, než velkou prací, učenými diskusemi, skvělými proslovy a články. Pokud si Vás Ježíš vyvolil, abyste byla apoštol v utrpení, jsem přesvědčen, že Vám dá sílu, abyste s účastí Vaší vůle ten apoštolát také dobře vykonala. Pozemskýma očima možná neuvidíme ovoce tohoto utrpení, ale nahoře, v Srdci Božím, se nám ukáže, kolik se tím zachránilo duší; kolika katolickým podnikům to přineslo požehnání.“

Ivan nerozdával pouze hezké rady, ale i sám měl hluboce vybudovaný křesťanský postoj ke kříži, který se výrazně projevil zvláště v jeho poslední nemoci. V roce 1926 píše v poznámkách ze svých duchovních cvičení: „Bojovat pod vedením ukřižovaného Krále, musím do konce života být znovu a znovu ukřižován. Snoubenka Ježíšova je skrze všechny věky přibíjena na kříž; i já musím být spoluvlastníkem té slavné podobnosti. Život bez kříže – pohodlný – musel by pro mě být největší ostudou. Proto musím být šťasten a považovat jako normální stav vojína Ježíšova těžké povinnosti postavení, které brání dostatečnému soukromému studiu a práci. Rozhodnutí: Svědomitě vykonávat povinnosti svého stavu a to považovat za kříž mého života; za moje denní ukřižovaní, které přináší požehnání v práci pro záchranu duší v Katolické Akci.“

Směrem k věčnosti

Oběť života pro chorvatskou mládež

Budova nemocnice v Záhřebu, ve které zemřel Ivan Merz, 10. V. 1928. Dnes je tato budova školou, která nese název „Dr. Ivan Merz“, Ulice Račkoga 4. Pokoj, ve kterém Ivan zemřel, se nachází v prvním patře nad levým vchodem (vyznačen bílým kruhem)

Ivan si stěžoval na špatný zrak již od dětství. K tomu se později přidala i bolest zubů. Bolest ho stále doprovázela a často bránila jeho vzletu ke studiu a k práci. Poslední rok života byl vážně nemocen. Dostal akutní zánět čelistní dutiny a musel jít na operaci. Poslední měsíce zapsal do svého deníku, který přestal vést ještě v Paříži, několik významných myšlenek. Tyto myšlenky mnoho vypovídají o jeho duševním stavu a rozpoložení před odchodem z tohoto světa.

1. I. 1928 – Vše ke slávě Přesvatého Srdce Ježíšova.

13. II. 1928 – Kříž je na nás dost velký. Dostal jsem hnisavý akutní zánět čelistní dutiny. Dnes mi byl vytržen ještě jeden zub. Matka se velmi trápí. Mezitím vidím, že se ráda modlí. Včera večer jsme si přislíbili, že se budeme, kdykoliv to okolnosti dovolí, spolu vždy modlit růženec. Podivné: toto naše utrpení, jako by vytvořilo zázraky v matce, která se teď lehce modlí i celý růženec. Sama říká, že dnes nějakou tu stovku Otčenášů a Zdrávas Maria vymodlila. Experimentální důkaz, jak je utrpení nejsilnějším prostředkem ke spáse a posvěcení duší. Blaze těm duším, které s radostí přijímají z rukou Páně každou bolest a sjednocené s Ježíšem se podílejí na rozšíření Církve Ježíšovy v duších a v společnosti.

15. II. 1928 – Lehké je každý den přijímat sv. Přijímání a hostit se Pánem. Och, jak je člověku trpké, když musí kousat a jíst tvrdé dřevo svatého kříže. Dnes mi znovu vytrhli zub.

Nemoc se vyvíjela tak, že Ivan musel jít na operaci. Před operací navštívil svého duchovního vůdce otce Vrbaneka. Ivan jasně tušil, že brzy zemře, a že Bůh od něj žádá oběť života za dobro mládeže, se kterou pracoval. Zpovědník ho v tom povzbudil a utěšil, jak mohl. Připomenuvši slova z Evangelia o pšeničném zrnu, které musí padnout do země, aby přineslo úrodu, se Ivan rozloučil se svým zpovědníkem slovy: „Ano, o tom jsem již dávno přesvědčen: Je třeba se obětovat! Já jsem připraven!“

Faksimile originálu testamentu (náhrobního nápisu), Ivana Merze, který je psaný latinským jazykem.

A doopravdy, Ivan byl duševně zcela připraven předstoupit před Boží tvář. Den před odchodem na kliniku dal do pořádku všechny své věci a sepsal závěť. Jde vlastně o text na náhrobní desku, který napsal v latinském jazyce a po smrti byl nalezen v zásuvce jeho psacího stolu. V překladu závěť zní:

Zemřel v pokoji katolické víry. Život mi byl Kristus a smrt zisk. Očekávám milosrdenství Pána a nerozdělené, úplné, věčné vlastnění Přesvatého Srdce Ježíšova. I. M. blažený v pokoji a míru. Má duše dosáhne cíle, pro který je stvořena. V Pánu Bohu.

Z tohoto textu je patrné, jak jde Ivan naproti smrti, naproti věčnosti s klidným svědomím, beze strachu a nejistoty, jistý, že konečně dosáhne věčné lásky, které zasvětil celý svůj mladý život. To je slavnostní finále jednoho krásného života, poslední svědectví a vyznání jeho hluboké a upřímné víry, která byla životním povoláním, které Ivan svědomitě naplnil.

Poslední dny a přechod do věčného života

Ivan Merz na marách. Zemřel v Záhřebu, 10. V. 1928 obětujíc svůj život a smrt, jako oběť Bohu pro chorvatskou mládež.

Ivan byl operován 26. dubna na Klinice ušní, nosní a krční v Draškovićevě ulici v Záhřebu. (Dnes je v té budově umístěná základní škola, která od roku 1994 nese jméno “Dr. Ivana Merze”). Operace se, bohužel, nepodařila. Ivan dostal meningitis, na který pomalu umíral. V neděli, 6. května, mu jeho zpovědník P. Vrbanek udělil pomazání nemocných. Ivan byl při vědomí, ale už nemohl mluvit. Po obřadu mu zpovědník, vystihnuv jeho myšlenky, připomněl poslední rozhovor o oběti života. „Je tomu tak? Vy, obětujete svůj život pro chorvatského Orla?“ Ivan se jasně podíval, jeho veliké oči se rozzářily a vzhledem k tomu, že už nemohl mluvit, dal pouze potvrzující znamení hlavou. 9. května Ivan přijal telegram z Říma, kterým mu Svatý Otec zaslal své požehnání. Takto Ivan, který za života tolik miloval a ctil Kristova náměstka, dostal vzácnou útěchu v posledních hodinách. Byl ještě při vědomí, když mu to sdělili. Den poté, ve čtvrtek 10. května roku 1928 dopoledne, za přítomnosti svého otce a svých nejbližších přátel, Ivan přešel do věčné radosti Kristova Království. Dr. D. Kniewald, přítomen jeho smrti, popisuje takto Ivanovy poslední okamžiky: „Ivanovo dýchání bylo čím dál nepatrnější, pomalejší, bylo čím dál slabší; ležel klidně, se zavřenýma očima; v tom široce otevřel velké oči, z kterých mu vytekla smrtelná slza. Pohled zamířil daleko do výšky, klidný, spolehlivý, jistý. Ještě jeden vzdech, ještě jedno malé, sotva zřetelné trhnutí a Dr. Ivo Merz odevzdal Nejvyššímu svoji šlechetnou duši.“

Zvonil zvon záhřebské katedrály

Zpráva, že Ivan odešel do věčného života, se rychlostí blesku rozšířila po Záhřebu a pak i celým Chorvatskem. Ještě téhož dopoledne po Ivanově skonu oznámil zvon záhřebské katedrály jeho smrt. Byla učiněna výjimka, neboť zvon obvykle zvoní, když zemře biskup nebo kanovník. Z toho lze vidět, jak si Církev už tehdy Ivana a jeho práce vážila. „Všichni jsme cítili, že se nestalo něco hrozného, ale stalo se něco velkého, umřel Dr. Merz. Měli jsme dojem, že on pro něco obětoval svůj život,“ vyprávěli jeho přátelé. Není zapotřebí připomínat hlubokou bolest Ivanových rodičů, kteří v něm ztratili svého jedináčka a oporu pro své stařecké dny.

Hluboce otřeseni zůstali i Ivanovi přátelé a spolupracovníci, jakož i veškerá mládež po celém Chorvatsku, Bosně a Dalmácii, kterým byl Ivan ideovým vůdcem. Celý katolický Záhřeb se shromáždil v neděli 13. května na Mirogoji. K němu se přidali i mnozí delegáti z různých katolických organizací z chorvatských končin. Počítá se, že pohřbu bylo přítomno kolem 5000 lidí. Pohřební obřad vedl biskup Dr. D. Premuš. Podle počtu a věhlasu osob to byl pohřeb, jaký Záhřeb nepamatoval od smrti biskupa Langa. S velkou slávou, početnými proslovy, hudbou a zpěvem bylo Ivanovo tělo doprovázeno k věčnému odpočinku. Pohřben byl na Mirogoji. Jeho tělo bylo v roce 1977 přeneseno do Baziliky Srdce Ježíšova v Záhřebu, do které za svého života pravidelně chodil na mši svatou.

Velký vliv po smrti

Děkujeme Ti, že jsi nám ukázal cestu k Slunci!

Hedvábná páska z věnce, který položili Ivanu na hrob jeho přátelé a ctitelé z Vinkovců. Nápis na pásce nejlépe vyjadřuje, co Ivan Merz znamenal a znamená pro chorvatskou mládež: „Děkujeme ti, Orle Kristův, že jsi nám ukázal cestu k Slunci.“ Páska je uchována v Muzeu Ivana Merze v Záhřebu, kde jsou vystaveny věci, které Merz používal.

Ještě ve stejné dny, ihned po Ivanově smrti, začaly vycházet v katolickém tisku početné vzpomínkové články, ve kterých se zdůrazňovala velikost osoby, zásluh a ctností Dr. Merza. Popisuje se jeho nezištná práce pro Boží věc. Ke každému výročí Ivanovy smrti se uspořádávají vzpomínková setkání, na kterých je přítomna početná mládež. Články a studie, vždy s obnovenou svěžestí, evokují vzpomínky na tohoto velkého člověka. Čtyři roky po jeho smrti se objevuje první Ivanova biografie. Napsal ji jeho přítel a spolupracovník, kněz a univerzitní profesor Dr. Dragutin Kniewald. Poté, co z tisku vyšla první biografie Ivana Merze, panoval všeobecný dojem, že Ivan ještě silněji působil po své smrti, než po dobu svého života. Jméno Ivana Merze se stalo ideálem, programem života a práce celému jednomu pokolení mladých, kteří se vydali za jeho příkladem věrnosti Kristu a lásce k Církvi a Papeži.

Slavnostní oslava 10. výročí smrti Ivana Merze v Záhřebu 10. V. 1938. Na slavnostní akademii mluvil Dr. Ivan Protulipac, Ivanův blízký spolupracovník v Orelské organizaci.

Anica Ercegović z Graduše vedle Sunjy se zázračně uzdravila roku 1930 z nevyléčitelné nemoci po modlitbě u hrobu ctihodného služebníka Božího Ivana Merze. Prožila po uzdravení více než 50 let v plném zdraví a už nepotřebovala lékařskou pomoc a ani nepoužívala žádné léky. Na obrázku: Anica Ercegović roku 1970 během 40. výročí svého uzdravení.

Desáté výročí Ivanovy smrti roku 1938 bylo slaveno ve všech městech, kde byla katolická mládež, která se nechala inspirovat jeho svatým životem. Početné články opět plnily stránky našeho katolického tisku. Celé 5. číslo jezuitského časopisu “ŽIVOT” pro rok 1938 je zasvěceno Merzovi a později je zveřejněno jako zvláštní kniha pod názvem “Boží člověk Chorvatska”. Velkolepá akademie, která byla u této příležitosti uspořádaná v Záhřebu, nejlépe ukázala, co Ivan znamenal pro naši katolickou veřejnost. Na slavnostně ozdobeném hledišti byl velký nápis – MERZOVO DĚDICTVÍ. Uprostřed – velký Ivanův obraz. Z každé strany velkými písmeny vypsané statistiky, které ukazovaly, co vše se Ivanovi připisovalo, jeho vnuknutí a jeho působení, ve kterém pokračovali jeho následovatelé. Statistiky shrnují období od roku 1923 do roku 1937: 30 kněžských povolání; 782 spolků; 26 689 členů katolické organizace; 60 sletů; 429 vzdělávacích kurzů; 1 137 návštěv spolkům; 1 606 představení; 7 293 duchovních setkání; 18892 výborových zasedání; 46 256 přednášek; 82 611 porad. K 15. výročí Ivanovy smrti zveřejňuje jeho duchovní vůdce knihu “Rytíř Kristův, Ivan Merz”. Během tohoto výročí se začaly objevovat první zmínky a první články o zahájení řízení o jeho prohlášení blahoslaveným. Věhlas Ivanovy svatosti se ještě více rozšířil, když se k němu lidé začali modlit, a když se na jeho přímluvu začala dít zázračná vyslyšení. Jedno z největších se stalo dva roky po Ivanově smrti. Dívka Anica Ercegović ze Sunjy onemocněla ve svém devatenáctém roce tuberkulózou plic, zánětem kloubů, silným revmatizmem po celém těle a byla i těžký kardiak. Šest let se neúspěšně pokoušela léčit. Roku 1930 se začala modlit novénu k Ivanu Merzovi. Navštívila jeho hrob, na kterém se vřele pomodlila; domů se vrátila úplně zdravá! Ve zdraví se dožila hlubokého stáří a žádnou lékařskou pomoc více nepotřebovala. Další početná vyslyšení na přímluvu našeho Ivana jsou zveřejněná v Hlasu Postulatury pro Ivanovu beatifikaci.

Členové církevního soudu pro proces beatifikace Ivana Merze navštívili hrob Ivana Merze na Mirogoji spolu s kardinálem Franjom Šeperem 10. V. 1958, v den, kdy byl proces slavnostně otevřen na Duchovním stolci v Záhřebu. Na obrázku zleva doprava: Dr. Franjo Cvetan, Dr. Marko Klarić, (první postulátor), pomocný biskup Dr. Josip Lach, arcibiskup FRANJO ŠEPER, dr. Josip Salač a Dr. Josip Kribl.

Když listujeme katolickým tiskem počínaje rokem Ivanovy smrti a dále, budeme překvapeni množstvím různých jmen a názvů, které byly Ivanovy připisovány v titulech článků a studií nebo v samotném textu. Z nich je jasně vidět, co Ivan znamenal pro svoji dobu a co v něm tolik lidí nacházelo a čeho si vážili. Zde jsou jenom některá významnější: Světlo na hoře, Rytíř Boží, Bratr rytíř, Homo catholicus, Anděl utěšitel, Rytíř Krista Krále, Papežův člověk, Boží člověk, Hrdina Kristův, Náš drahý svatý Ivan, Apoštol mládeže, Hrdina křesťanského míru, Člověk milosti, Vzor katolických intelektuálů, Orel zlatých křídel, Rytíř Přesvatého Srdce Ježíšova, Eucharistický rytíř, Sloup Církve, Náš mládežnický svatý, Bratr vůdce, Orel Božích křídel, Vzor moderního katolíka, Náš svatý ve fraku, Náš velký člověk, První bojovník Katolické Akce, Bratr Ivan, Rytíř ženské cti, Náš věčný Merz, Chorvatský vzor katolíka, Velká liturgická duše, Lovec Srdce Ježíšova, Boží orel, Bojovník z bílých hor, Velký průkopník Chorvatska, Světlo z nebe, Náš současný apoštol, Hrdina lásky, Velikán ducha, Svatý Boží, Nepřekonatelný vzor, Nositel míru, Boží umělecké dílo, Svatý bojovník Chorvatska, Apoštol jasnosti, Ideolog chorvatské katolické mládeže, Nejlepší ideál chorvatské mládeže, Člověk oběť, Prorok Boží, Rytíř Kristův, Cesta naších dnů…

A nakonec nemůžeme opomenout ten hezký nápis na bílé, hedvábné stužce na věnci, který Ivanu přinesli na hrob mladí orlové z Vinkovců: “DĚKUJEME TI, ORLE KRISTŮV, ŽE JSI NÁM UKÁZAL CESTU K SLUNCI!” Ten nápis vyjadřuje děkovné pocity mnoha mladých a dospělých, kteří v Ivanovi nalezli přítele, vzor, ideál, vůdce a přes jeho příklad cestu ke Kristu!

——————————————————

Čím dál více přítomen v našem čase

Události po smrti Ivana Merze

Po vichřici druhé světové války, která se prohnala našimi končinami a mnoho toho skosila, zničila a zlámala, se postava Ivana Merze, v poválečné skutečnosti vynořuje občerstvená, čistá a vyvýšená. V záhřebských kostelích se během výročí Ivanovy smrti začíná se vzpomínkovými setkáními. Často jim předsedají a kážou na nich naši biskupové.

Chronologické události po smrti Ivana Merze

1958 – záhřebský arcibiskup Franjo Šeper započal informativní biskupský postup pro Ivanovo prohlášení blahoslaveným.

1971 – objevuje se první Ivanova biografie po válce: “Bojovník z bílých hor”.

1972 – bylo otevřeno Památkové muzeum Ivana Merze v Záhřebu.

1973 – začal vycházet „Hlas Postulatury“ pro Ivanovu beatifikaci, který vychází občasně.

1974 – je vydána nová biografie ve zkráceném vydání, určena pro mládež: „Přítel mladých – Ivan Merz“.

1975 – v Římě na Papežském liturgickém institutu Dr. Marin Škarica obhájil první doktorskou disertaci o Ivanu Merzovi jako propagátorovi liturgické obnovy. V létě stejného roku organizuje skupina učitelů náboženství ze Záhřebu k Jubileu ve Svatém Roce 1975 pouť mladých do Říma, k tomu je inspiroval příklad Ivana Merze před padesáti lety, když organizoval pouť pro mladé Orly ve Svatém roce 1925.

16. prosince 1977 – Velká událost: tělo Ivana Merze se přenáší z Mirogoje do Baziliky Srdce Ježíšova. Ivan se stává svým přátelům a ctitelům ještě bližším.

Hrob Ivana Merze v Bazilice Srdce Ježíšova v Záhřebu, Palmotićeva 33

Záhřebský arcibiskup Franjo Kuharić předsedá koncelebrační mešní slavnosti v katedrále při příležitostí 50. výročí smrti služebníka Božího Ivana Merze na svátek Krista Krále v Záhřebu, 25. XI. 1958

1978 – oslavuje se 50. výročí Ivanovy smrti. Oslava je poznamenána řadou manifestací. V květnu, na samotný den Ivanova odchodu do věčného života, slouží za přítomnosti početného davu biskup Mijo Škvorc slavnostní mši svatou v Bazilice Srdce Ježíšova. Stejný den je zveřejněna kniha nejlepších Ivanových textů, vybraných z jeho bohatého duchovního dědictví: “Cesta k Slunci”. V říjnu se organizuje vzpomínková pouť do Říma. V listopadu – hlavní oslava Ivanova 50. výročí: sympozium na Bohoslovecké fakultě v Záhřebu 24. a 25. XI. roku 1978, slavnostní koncelebrovaná mše svatá v katedrále, které předsedá, a na které káže záhřebský arcibiskup Franjo Kuharić, a v neděli, 26. XI. na svátek Krista Krále, slavnostní závěrečná akademie v Chlapeckém semináři na Šalatě. Téhož roku v únoru je v Římě obhájena druhá doktorská disertace o Ivanu Merzovi. Napsal ji a obhájil na Papežské univerzitě Salesianum postulátor Ivanovy kauzy P. B. Nagy, a název zní: “Ivan Merz, člověk víry a vychovatel pro víru”.

1979 – Je vydán “Sborník prací ze Sympozia o Dr. I. Merzovi.” Stejného roku se, na upomínku Ivana Merze, konají poutě mladých do Říma, a dále se organizují každým rokem.

Od roku 1985 – pokračuje v Římě postup na prohlášení Ivana Merze blahoslaveným v Kongregaci pro kauzy svatých.

Roku 1986 – je započata iniciativa pro otevření Domova chorvatských poutníků v Římě.

Roku 1991 – Domov dostává jméno po Ivanu Merzovi. Bylo to naplnění slibu, který Výbor domova učinil Služebníkovi Božímu Ivanu Merzovi před pěti lety, aby svou přímluvou tento podnik pomohl uskutečnit.

Oslava stého výročí narození Ivana Merze. Slavnostní akademie v Chorvatském národním divadle v Záhřebu, 15. XII. 1996.

Přednášející na Sympoziu o Ivanu Merzovi uskutečněném v Paříží na Sorboně a Katolickým institutu 9. XI. 1996 při oslavě 100. výročí jeho narození. Na obrázku zleva doprava: Dr. Marin Škarica, Dr. Milka Jauk Pinhak, Dr. Henrik Heger, Dr. Marc Gjidara, prof. Ivanka Jardin, Dr. Božidar Nagy.

Roku 1996 – Je slaveno 100. výročí narození Ivana Merze. Oslavy se uskutečnily v Chorvatsku, Francii a Itálii. V lednu roku 1996. HPT – Chorvatská pošta a telekomunikace zveřejnily poštovní známku s postavou Ivana Merze. 9. a 10. listopadu je v Paříži na Sorbonně a na Katolickém institutu, kde Merz studoval, uspořádáno vědecké sympozium věnované postavě a dílu Ivana Merze. V Římě v chorvatském kostele sv. Jeronýma je uspořádaná slavnostní vzpomínková oslava 100. výročí jeho narození. Hlavní oslava Merzova stoletého jubilea je uspořádaná v Záhřebu od 14. do 16. prosince. V Arcibiskupském Klasickém Gymnáziu je uspořádáno vědecké sympozium v organizaci Filozofického a Teologického Institutu T. J., Filozofické Fakulty Univerzity v Záhřebu a Arcibiskupského Klasického Gymnázia. Slavnostní akademie je uspořádaná v Chorvatském národním divadle v neděli 15. prosince. Na samotný den stého výročí narození – 16. prosince – je na Filozofické fakultě představena Merzova doktorská disertace v originále, psaná ve francouzském jazyce: “Vliv liturgie na francouzské spisovatele,” jako první svazek jeho sebraných děl. Stejného dne předsedal slavnostní koncelebrované Eucharistii v katedrále papežský nuncius Giulio Einaudi a kázal biskup Marko Culej. – Přednášky ze sympozia uskutečněného v Záhřebu jsou zveřejněny v Obnoveném Životě, číslo 3-4, 1997.

Roku 1997 začíná v Chorvatsku své působení Eucharistické hnutí mladých po oslavě 12. Světového dne mladých v Paříži a po setkání s Papežem, kterého se zúčastnil i značný počet mladých Chorvatů. Toto hnutí, které dnes existuje ve více než padesáti zemích světa, vzniklo jako výchovné katolické sdružení pro mládež ve Francii v roce 1917. Kdysi se toto hnutí jmenovalo “Croisade Eucharistique”, Ivan Merz ho poznal během svého studia v Paříži a ze všech tehdejších katolických organizací se mu nejvíce líbilo. Jeho myšlenky ve tvaru hesla “Oběť-Eucharistie-Apoštolát” přinesl Ivan Merz do Chorvatska a podle těchto idejí, které zvláště zdůrazňovaly eucharistický život, ve své době žili a působili mnozí mladí katolíci v katolických organizacích. Mládež Eucharistického hnutí pokračuje v uskutečňování duchovního odkazu Ivana Merze.

Ve Vatikánu ukončen postup pro beatifikaci Ivana Merze

5. VII. 2002 za přítomnosti Papeže je vyhlášen ve Vatikánu dekret o hrdinských ctnostech Služebníka Božího Ivana Merze (obrázek nahoře). 20. XII. 2002 je prohlášen dekret o zázraku a tím je ukončen postup na prohlášení blahoslaveným.

5. července 2002 je ve Vatikánu zveřejněn dekret o hrdinských ctnostech Ivana Merze, čímž je ukončen dlouhý postup prokazování jeho ctností, který trval 44 let. Tím je překročen předposlední a nejdůležitější schod pro jeho beatifikaci. Dekret o zázračném uzdravení na přímluvu Ivana Merze (uzdravení Anice Ercegović) se očekává v prosinci 2002 a tím bude již vše připraveno pro jeho beatifikaci, která je ohlášena na rok 2003.

Papež Jan Pavel II. o Ivanu Merzovi

Mladým chorvatským věřícím, kteří putovali do Říma podle příkladu ctihodného služebníka Božího Ivana Merze, Papež Jan Pavel II. několikrát doporučil Ivana Merze jako vzor:

»Snažte se sledovat stopy velikého katolického laika. «

(30. IV. 1980)

»Drazí moji mladí Chorvaté! I vy, jak to činil Merz, hledejte Ježíše v liturgii, abyste ho mohli co nejlépe poznat. «

(1. V. 1981)

»Drazí moji mladí Chorvaté!… Vy se nadšeně inspirujete myšlenkami velikého apoštola chorvatské mládeže, profesora Ivana Merze. On velice miloval Církev a Kristova náměstka… Zde máte příklad! « (29. IV. 1982.)

»Dle příkladu Vašeho ideálu profesora Merze máte být věrní Svaté Církvi a Svatému Otci… Jako Dr. Merz, který nadchnul hodně mladých duší, tak i vy obraťte pozornost na eucharistický život…. On každým dnem přijímal Svaté Přijímání, často se zpovídal a měl zvláštní lásku k Matce Boží… « (2. V. 1983)

Kardinál Franjo Kuharić o Ivanu Merzovi

Záhřebský arcibiskup Kardinál Franjo Kuharić při různých příležitostech mluvil a kázal o Merzovi. Zde je několik myšlenek z Jeho hovorů:

»Ivan Merz byl důsledný v uskutečňování Slova Božího ve svém životě, ucelený křesťan, člověk Církve a apoštol. Taková ucelená osobnost, zakotvená v pravdě a zamilovaná do absolutní Boží skutečnosti a věčný smysl člověka, může posloužit jako ukazatel cesty současnému pokolení. « (1973)

»Merz je světlým příkladem i dnešním intelektuálům a mladým, kteří chtějí být lidé Církve… V něm žila svatost Církve. «

(25. XI. 1978)

»Ivan Merz září v řadě velkých, věrných synů a dcer naší Církve jako jeden zářivý vrchol… On má také dnes mnoho co říci našim mladým …«

(26. XI. 1978)

»Ivan Merz je vrcholné dílo Ducha Svatého. « (15. XII. 1979)

»Ivan Merz je zázrak milosti Boží. « (10. V. 1982)

»Merz je apoštol liturgické obnovy před 2. vat. koncilem. « (14. IX. 1996)

»Merz je svědek pro Ježíše Krista v dokonalosti života. « (7. XI. 1996)

» Merz je svým obrácením a životem současnou výzvou dnešním generacím a mladým intelektuálům, že je víra světlo Kristovo, které ozařuje každého člověka. « (Z posledního prohlášení kardinála Franje Kuharića o Ivanu Merzovi 31. 1. 2002)

———————————————

»Nemám ani nejmenší pochyby, že Ivanovo jméno bude dříve či později v celém křesťanském světě vyzvednuto do důstojné výše, neboť on je naprosto výjimečným zjevem. « – K. VOLINSKI, »O Dr. Ivanu Merzovi«,

Hrvatska Prosvjeta, Zagreb, 15/1928., č. 6, 140. Článek je napsán ještě v roce 1928, ihned po smrti Ivana Merze jako vzpomínkový článek.

»Chorvaté by neměli dopustit, aby vzpomínka na Ivana Merze uhasla. Člověk takové inteligence, s tak širokým vzděláním, který žil uprostřed světa plně Božím životem, životem dítěte ve smyslu evangelia, to je tak hezký a blahodárný výjev, že by jej neměli schovávat ani v Chorvatsku, ani mimo něj. Ať jeho krajané poděkují Bohu, že jim dal vzor pravého křesťana a patrona. « – P. Irenée HAUSHERR, S. J., Francouz, profesor na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě, v lednu roku1929 poté, co obdržel zprávu, že Merz zemřel. Jeho prohlášení je zveřejněno v Hlasu Postulatury Ivana Merze Záhřeb 1973., č. 1, str. 12-13

»Některým lidem je souzeno, že jejich jméno nikdy neodejde z duchovního bojiště lidství. Jméno Ivana Merze lze s jistotou už dnes započítat mezi jména těch, kteří nebudou vymazáni ani na nebi, ani na zemi. «

Dušan ŹANKO, »Duše Dr. Ivana Merze«, Život, Záhřeb, XIX/1938., č. 5, str. 245. Tento esej autor zveřejnil k 10. výročí smrti Ivana Merze.

—————————————————-

Chorvatská národnost a vlastenectví Ivana Merze

Katolický intelektuál evropských rozměrů

Častěji můžeme slyšet dotaz: Jaké národnosti byl Ivan Merz, neboť jeho příjmení, zdá se, není chorvatské. Ivanův otec Mavro Merz, rakouskouherský důstojník, byl německého původu, pocházel z města Plzeň v Čechách. Otcova matka, tedy Ivanova babička, byla Češka. Ivanova matka Terezija Mersch byla narozená ve Velike Kaniže v Maďarsku. Ivanovi rodiče se přistěhovali do Banja Luky, kde se náš Ivan narodil; zde vyrostl a byl vychován v bosensko-chorvatském prostředí, jako státní příslušník tehdejší Rakousko – Uherské Monarchie. Už v gymnaziálních letech, zvláště pod vlivem profesora Ljubomira Marakoviće, se Ivanova láska k chorvatskému národu, jeho dějinám a kultuře čím dál více vyvíjela. Po rozkladu monarchie a vytvoření nového státu se Ivan vědomě rozhodnul pro chorvatskou národnost. Spolu se svými rodiči přijal státní příslušnost nového státu. Mezi Ivanovými doklady, které se zachovaly, se nachází i jeho osvědčení o státní příslušnosti vystavené v Záhřebu 12. I. 1922. Ivan byl tehdy studentem v Paříži. V ní je napsáno: »OSVĚDČENÍ O STÁTNÍ PŘÍSLUŠNOSTI (Chorvatsko a Slavonie, pořadové číslo osvědčení 34), kterým zastupitelstvo svobodného a královského města Záhřeb uznává, že Ivan Merz, študent v městské obci záhřebské užívá domovské právo, a že je plnoprávný státní příslušník Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. «

I když po krvi (pokud vůbec můžeme takto mluvit a lidi tímto způsobem rozlišovat), nebyl Ivan Merz chorvatského původu, může se o něm mezitím říci, že byl »dvojnásobný Chorvat«. Nejenom, že se vědomě rozhodl pro příslušnost k chorvatskému národu, ale daleko důležitější je skutečnost, že celý svůj život a všechny své talenty daroval duchovnímu dobru chorvatského národa, zvláště jeho mládeži, působíce zvláště jako vychovatel mladého pokolení. A na konci svého mladého života, ležíc na smrtelné posteli, poslední, co Ivan daruje, je vlastní život, který obětuje za chorvatskou mládež! Jak byla jeho oběť Bohu milá a plody přinášející, ukázal další běh událostí: jeho jméno se stalo programem života a práce tisícům mladých chorvatských katolíků, kteří následovali jeho cestu a uskutečnili jeho idey v angažovaném křesťanském životě a apoštolátu. Připomeňme i to, že početné články, které Ivan Merz zveřejnil, svědčí o jeho upřímném chorvatském vlastenectví.

Proto, trvat na Merzově biologickém původu může trošku obsahovat i přísady rasismu, což se příčí křesťanským principům a obecně přijatým zásadám dnešní kultury. Nikomu nepřijde na mysl, zvláště mezi věřícími a katolíky, aby se ptal na národnost Blahoslavené Panny Marie, sv. Josefa, sv. apoštolů, sv. Františka, sv. Antonína, sv. M. Terezy a tolika jiných Božích oblíbenců, které ctíme na našich oltářích, a obdivujeme jejich lásku k Bohu a člověku a všechno to, co uskutečnili ve svém životě.

Mezitím se právě pro svůj smíšený původ a široké vzdělání stává Ivan Merz aktuálním v našem čase, když se intenzivně pracuje na sjednocení Evropského kontinentu a jeho národů. Svým původem, vzděláním, kulturou a svatým zjevem, přerůstá Ivan Merz hranice své vlasti. Studoval na evropských univerzitách ve Vídni a Paříži, a srdcem byl celý otočen k Římu, středu Katolictví. Prožil První světovou válku na italské frontě, předtím postoupil vojenské školení ve Slovinsku a Rakousku. Ve válce zažívá hluboké obrácení k Bohu. Po dokončení studia se vrátil do své chorvatské vlasti, veškerý svůj život a práci zasvěcuje duchovnímu dobru jednoho slovanského, tedy chorvatského národa a jeho mládeži. Používal deset evropských jazyků (z nichž pěti mluvil): chorvatský, německý, francouzský, italský, slovinský, anglický, španělský, český, maďarský a latinský jazyk. Různé germánské-románské-slovanské prvky evropských národů se sjednotily v Merzovi do jednoho harmonického celku; můžeme říci »sjednocená Evropa v jedné osobě«, ale vše sjednoceno a prosáklé katolickou vírou! Proto se Merz, jako laik evropského formátu, který v sobě sjednocuje prvky evropských národů a kultury, stává dnes velmi aktuálním, dnes, kdy se buduje jednota Evropy, která se má stavět na společných křesťanských kořenech evropských národů, jak to Papež Jan Pavel II. často zdůrazňoval.

BEATIFIKACE BL. IVANA MERZE V BANJA LUCE

22. VI. 2003

Konečně se rozednil dlouho očekávaný a připravovaný den, neděle 22. VI. 2003 – Papež Jan Pavel II. přichází do Banja Luky a vyvyšuje Ivana Merze na oltář jako blahoslaveného Katolické Církve. Ve svém projevu Papež kromě jiného řekl:

»Ivana Merze vám dnes dávám jako svědka Kristova a ochránce, ale současně i spolucestujícího na cestě ve vašich dějinách… On ode dneška bude vzorem mladých, příkladem věřícím laikům… Jméno Ivana Merze pro celé jedno pokolení mladých katolíků znamenalo program žití a působení. To musí být i dnes! «

Vedle mnohých biskupů se beatifikace zúčastnil i biskup z Plzně, Mons. František Radkowski.

ŠIŘENÍ ÚCTY BL. IVANA MERZE

PO BEATIFIKACI

Beatifikace blahoslaveného Ivana v Banja Luce přitáhla pozornost celého katolického světa. Ze všech stran se o blahoslaveného Ivana začali zajímat. Dva roky po beatifikaci uznávané vydavatelství Le Cerf v Paříži zveřejnilo ve francouzštině doktorskou disertaci blahoslaveného Ivana.

Zvláště důležitá je skutečnost, že sotva čtyři roky po beatifikaci Papež Benedikt XVI., ve své apoštolské exhortaci o Eucharistii „Sacramentum caritatis“ (číslo 94) zveřejněné v roce 2007, zařadil blahoslaveného Ivana mezi osmnáct největších svatých Katolické Církve, jako vzor úcty k Eucharistii. Toto je ještě jedno veliké uznání svatosti blahoslaveného Ivana a uznání chorvatské Církvi.

Po beatifikaci se úcta k němu šíří po celém světě. Zvláště je přítomen na Filipínách, kde ho mladí odhalili přes Internet, nadchli se jím a šíří úctu k němu, a relikvie blahoslaveného I. Merze cestují od farnosti do farnosti, kde se jim prokazuje veřejná úcta. Úcta k bl. Ivanu dorazila i do Ruska. V katolické farnosti v Habarovsku byl vyhlášen patronem mládeže této farnosti. Zvláště se blahoslavený Ivan uctívá v chorvatské vesnici Karaševu v Rumunsku. V New Yorku v Americe je blahoslavenému Ivanu Merzovi zasvěcená chorvatská farnost v Astorii.

Blahoslavenému Ivanu se zasvěcují kostely a kaple, jeho jménem se pojmenovávají farnosti, školy, spolky, ulice, sportovní a dobročinné spolky. Dále přinášíme jejich soupis a místa, kde se nachází:

Farnosti zasvěcené blahoslavenému Ivanu: v Záhřebu (Špansko – Oranice), v Slatini (Požešské biskupství), v Mannheimu (Německo), v Astorii (New York, USA). Filiální kostel ve farností Čemerno u Sarajeva (Ljubina – BaH).

Kapličky: Vir, Tovarnik, Velika Vinica v Západní Hercegovině – BaH, Donje Ledenice v Bosenské posavině – BaH, Hrasno v Hercegovině – BaH, Villa Agnedo u Trenta, Itálie.

Vojenská kaplanství: Slunj, Rajlovac u Sarajeva – BaH.

Domovy: v Římě pro poutníky a v Malém Lošinju na odpočinek.

Horský dům (Blidinje – Hercegovina – BaH).

Centrum pro děti a mládež (Karaševo, Rumunsko).

Ulice: Split, Kaštel Gomilica, Bjelovar. Náměstí: Brusje na ostrově Hvaru.

Školy: Obecné gymnázium v Banja Luce, Základní škola v Záhřebu, Základní škola v Drvaru ve Střední Bosně, BaH. Základní škola v Karaševu, Rumunsko.

Sály: Záhřeb (studovna v bytě, kde žil bl. Merz), Gradići u Velké Gorice, Grbavica v Sarajevu.

Modlitební společenství: Grbavica v Sarajevu, Farnost sv. Jana Pavla II. v Záhřebu, Rijeka.

Spolky: Záhřeb, Solin, Kaštela, Split, Banja Luka.

Sportovní kluby: Tenisový klub (Záhřeb), Katolická odbíjenkářská liga (Kol-blim – Záhřeb), Spolek pro mládež (Stockholm – Švédsko), Klub gymnazistů (Sušak – Rijeka).

Památkové desky v místech, které blahoslovený Ivan Merz navštívil nebo v nich pobýval: Brusje a Grablje na ostrově Hvaru, Postira a Dol na ostrově Braču, Opatija.

Musíme připomenout, že zvláště po beatifikaci blahoslaveného Ivana Merze vznikla v průběhu posledních třinácti let početná umělecká díla (obrazy, sochy, reliéfy, mozaika, vitráže), která zdobí jednotlivé kostely a instituce.

Na svátek bl. Ivana, 10. května, se v Záhřebu pořádá každým rokem manifestace respektive informativně – výchovný soutěžní projekt „Cesta k Slunci“, který má za cíl prosazování humanitárních, morálních a náboženských hodnot, které žil a prosazoval blahoslavený Ivan. Existuje také Spolek s názvem “Cesta k Slunci”, který je založen právě s cílem šíření úcty k blahoslavenému Ivanu. Každopádně je třeba připomenout, že se od roku 1979 v Záhřebu koná i manifestace „USKRSFEST“ – festival katolických duchovních skladeb, který je založen dle vnuknutí blahoslaveného Ivana Merze; první organizátor této manifestace byla Postulatura pro beatifikaci blahoslaveného Ivana Merze.

Život a dílo blahoslaveného Ivana Merze se v posledních desetiletích stalo i předmětem vědeckého výzkumu a vyšetřování. Na Katolické univerzitě v Záhřebu se od roku 2015 vyučuje zvláštní kolegium zasvěcené právě blahoslavenému Ivanu Merzovi a jeho životu a působení. Poslední léta byla vydána jeho Sebraná díla v 6 svazcích. Kromě početných maturitních, seminárních a diplomových prací zasvěcených Ivanu Merzovi je o něm napsáno a obhájeno pět doktorských disertací: 1. Marin Škarica: Ivan Merz propagátor liturgické obnovy v Chorvatsku. Řím, 1975 (italský). – 2. Božidar Nagy: Ivan Merz člověk víry a vychovatel pro víru. Řím, 1978 (italský). – 3. Zdravko Matić: Ivan Merz a Katolická akce v Chorvatsku. Záhřeb, 2005 (chorvatsky) – 4. Stjepan Ribić: Víra a rozum v životě a mysli Ivana Merze. Řím, 2007 (italský) – 5. Saša Ceraj: Přínos Dr. Ivana Merze a Chorvatského Orelského svazu chorvatské kultuře, zvláště tělesné výchově. Záhřeb 2013 (chorvatsky).

—————————————————————-

MODLITBA

k novéně blahoslavenému Ivanu Merzovi

Svatá liturgie, se středem v Eucharistii, byla Ivanu Merzovi trvalým pramenem, z kterého živil svůj život víry a čerpal sílu na uskutečnění svatosti.

Doporučuje se proto po dobu novény vykonat sv. zpověď a alespoň jednou přijmout sv. příjímání.

Ti, kteří mohou, ať navštíví jeho hrob v Bazilice Srdce Ježíšova v Záhřebu. Potom ať se každý den modlí tato modlitba:

Všemohoucí věčný Bože,

v Ivanu Merzovi jsi nám dal

krásný vzor křesťanských ctností.

Svým svatým životem nám ukázal,

jak s pomocí Tvé milostí, i v laickém stavu

dosáhnout svatost života.

Pomoz nám,

abychom povzbuzeni jeho láskou ke Kristu a Církvi

šli cestou svatosti a následovali jeho apoštolskou

horlivost v šíření Tvého Království. Pro jeho přímluvu

uděl mi zvláštní milost, o kterou Tě teď prosím… je li to

k užitku mé věčné spásy, a Tobě k slávě.

Skrze Krista našeho Pána. Amen!

Milosti dosažené na přímluvu blahoslaveného

Ať se oznámí na adresu:

Postulatura Ivana Merza, Palmotićeva 31, 10000 ZAGREB

e-mail: postulatura@ivanmerz.hr

www.ivanmerz.hr

tel.: 00385/98/546.806

———————————————————–

CIP – Katalogizace v publikaci

Národní a univerzitní knihovna – Záhřeb

UDK 271 -391 Merz, I.

NAGY, Božidar

Ivan Merz: Ukazatel cesty současnému pokolení: krátký přehled života a působení / Božidar Nagy – Záhřeb:

Postulatura pro beatifikaci Ivana Merze,

2003.

ISBN 953-96923-3-4

I. Merz, Ivan — Životopis

II. Kněží laikové — Chorvatsko — Životopis

430130059